Artuš, Merlin a Prchlíci

Tak ne. Ani po letech jsem tomu nepřišel na chuť. Sbírka drobných příhod se psy a to je všechno. Klidně lze koukat od konce k začátku. Vlastně to má náznak děje až po polovině filmu. Psy jsem si stejně pletl, takže rádoby legrační situace na mne nějak nepůsobily. Dávám velké plus paní Kaplanové, že do takové blbiny šlápla, ale zase, kdo by nechtěl točit s paní Plívovou, že? No a za kapku té citovky ke konci ještě malé plus přidám. Tu místy hnusnou hudbu má na svědomí opravdu pan Hapka? (12.09.2016)

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním. (30.09.2018)

Černobílé psí pozdvižení má v sobě nesporný kumšt mistrně dětských filmů, ovšem kumšt je brzděn dobovými neřestmi, jako nucený humor, malé upozornění na sponzory, a samozřejmě lehce umělý postsynchronní dabing. Průměr skutečně drží Valerie Kaplanová s Veronikou Jeníkovou a drámo na závěr. Je prostě vidět, že to má oblíbená režisérka neměla plně ve svých rukou. (01.06.2013)

Pamatuji si tu módu...když psa, tak jedině dalmatina. Hemžili se všude tolik, že se objevili i ve filmu a v českém dříve, než americkém. Ovšem, mě toto šílenství nezasáhlo. Film, kde pobíhají psi, hemží se děti, blbnou dospělí, komentuje to babička, zabíraná téměř vždy jen v detailu a já se v tom nevyznám a ani nechci vyznat, mě příliš neoslovil. Děj poskakuje, klopýtá, uhýbá, ale jakžtakž se na něj dá dívat, už jen proto, že dětských filmů v té době mnoho nevzniklo. (11.12.2010)

Artuš, Merlin a prchlíci je jedna velká filmová křeč a přitom téma rodinný film nabízel mnohem více než pobihani psu o dětech v hlavních rolích nemluvě jediný kdo stál za něco je Pavel Nový a to je docela málo, ale film vřele doporučuji všem kteří chcou usnout, režisérka Věra Plívová-Śímová měla své nejlepší léta u filmu bohužel za sebou. (30.11.2013)