Krvavý trůn

Atmosférou přetékající úvodní setkání s duchem nasadí laťku možná až příliš vysoko. Většina filmu totiž i na divadelní adaptaci působí příliš statisticky. Throne of Blood je i přesto exemplářem mistrovské filmařiny a to nejen té přímo režisérské.Vynikající kulisy a lokace natáčení při úpatí hory Fuji totiž dělají půlku filmu. Závěrečná lukostřelba je nezapomenutelná a její technické zpracování skutečně obdivuhodné. (03.03.2015)

Je sice pravdou, že se film v některých momentech trochu vleče, ale celkovému požitku z filmu to příliš neublížilo. Jakožto zpracování Macbetha je to výtečné. Ponuré prostředí neustále zahalené v mlze dodává filmu mnohdy až hororovou atmosféru. Nejinak je tomu s ďábelským vzhledem Mifuneho, jehož výkon je tradičně bezchybný. 8/10 (05.02.2008)

Dark fantasy jak sviňa... ;-) Kurosawu nevyhľadávam, ba dokonca sa mu trochu vyhýbam, ale toto mi asi aj vďaka rozumnej minutáži zapasovalo. Bravúrna réžia, pôsobivý vizuál, skvostná atmosféra. No a Toširo je proste démon. Sa divím, že mu po tom, čo tu predviedol, neodišli hlasivky - toľko snáď ešte nikto v žiadnom filme nekričal. Ponaučenie z filmu: Za všetkým (zlým) hľadaj ženu. Nemusí strašiť ako duch v Pavučinovom lese. Stačí, keď sedí doma vedľa teba a nenápadne ti podsúva svoje intrigy a ešte ťa núti uveriť, že sú to tvoje vlastné ambície. (17.09.2008)

Vďaka ČT 2 som sa dostal v prehliadke japonskej kinematografie asi do polovice nahraných filmov. Už som si zvykol, takže si, na rozdiel od nezvyknutých nemyslím že film sa chvíľami vlečie. Každý z trojice: Shakespeare, Kurosawa, Mifune prispel svojim nerovnakým dielom k tomu, že som mal z filmu dobrý dojem. A štvrtý vrchol trojuholníka patrí výbornej hudbe. (28.12.2009)

Přepsáno v září 2018. Krvavý trůn je úchvatným filmem svojí výtvarnou podobou. Macbeth na japonský historický způsob je osvěžující variací anglického klasického literárního díla. Obrazy jsou s důkladnou pečlivostí komponovány v poetickém nadšení, objekty halucinace se v transcendentálním mystériu vznášejí v auře neodvratnosti neosvětlené strany lidské mysli. Hra pro vyvolené o moc se brodí po pás krví, spojenectví je nestabilně proměnlivou veličinou. Manipulace ženou, stojící ve omamném stínu moci, využívá slabosti mužské duše a nahlodává sprškou stupňujících se pochybností a strachem o získané pozice. Nastiňuje se vizuální efekt svírání rozkladnosti pošpiněného svědomí. Tradiční japonská exprese je vhodným průvodcem japonskou výpravností. Macbethem japonského dechu je Wašizu Taketoki (velmi zajímavý Toširó Mifune), statečný a úspěšný velitel první pevnosti a později pán Pavučinového hradu. Proroctví zaselo semínko nedůvěry, nevraživost a cesta temnou stranou je provokována s rafinovanou úskočností, vznětlivý temperament je zručně zneužíván ke zdaru nejvyššího cíle. Cykly se otevírají a zavírají ve stejném duchu předurčenosti. Hlavní ženskou postavou, Lady Macbeth, je Wašizu Asadži (dobrá Isuzu Jamada), Taketokiho manželka. Její hlas nahlodává manželovu sebejistotu. Pochybnost za pochybností klade v léčku záště. Na vrchol se kráčí za každou cenu. K výraznějším postavám patří Duncan, původní vládce Cuzuki Kunimaru (Hiroši Tačikawa), prožívající svou vlastní krvavou cyklickou cestu. A také Banquo alias Miki Jošiaki (sympatický Minoru Čiaki), Taketokiho nejbližší přítel a důležitý a schopný vojevůdce v zuřivé hře o moc. Z dalších rolí: původnímu vládci věrný šlechtic Macduffe alias Odakura Norijasu (Takaši Šimura), naplnění osudu Fleance alias Miki Jošiteru (Akira Kubo), dědic původního pána Malcolm alias Cuzuki Kuniharu (Takamaru Sasaki), stará porodní bába (Eiko Mijoši), či éterický oblak ducha Pavučinového lesa (Čieko Naniwa). Krvavý trůn je obrazově působivou shakespearovskou filmovou adaptací. Japonské kulisy působí svěžím dojmem a víří dějiny v krocích tradicionalistické japonské exprese. (29.06.2009)