Rašómon

Film je zajímavý hlavně tím, kolik otázek vyvolává. Jsou všichni špatní a prolhaní sobci, nebo pořád existují dobří lidé, kteří nehledí jen sami na sebe? Dokáže hodný člověk přežít v (jen tehdejším?) krutém světě? Je lež milosrdnější pravdy? Ve filmu je hezky ukázáno, že pravdu často nikdo nechce přiznat a nikdo ji nechce slyšet. Samotný příběh ve stínu těchto myšlenek poněkud bledne, sám o sobě tak zajímavý není (postavy taktéž, možná až na Tadžómarua a mnicha), takže postupné odkrývání pravdy je mnohem zajímavější než to, co nakonec zjistíme. Myslím si tak, že napodruhé by mě film tolik nebavil, protože už znám ten postup odhalování. Kromě toho souboje jsou tu skoro až směšné, na japonský středověk bych čekala něco lepšího. Jasně, není to tady to hlavní, ale tohle mi skoro přišlo jak parodie. 9/10 (03.06.2021)

Rašomona hráli v jednapadesátém v Benátkách, kde bylo publikum ohromeno do té míry, že začali brát japonský film vážně. Až takovým byl pro ně Kurosawa nelineárním spasitelem. Super, jenže co to znamená pro diváka, který žije v úplně jiném století a je zmlsanej seriály typu CSI? Problém! Když vezmu v potaz výbornýho Toshira Mifune, kameru, hudbu, nemůžu si stežovat a po pravdě by to byl i hřích. Jenže příběh je na dlouhé lokte.Chápu ten filmovej rozsah, jeho hmatatelnost a dopad, ale jak jsem napsal, žiju v době, která je specifická tím, že vás už nic nepřekvapí, takže jsem se poměrně nudil. A víte, co na tom bylo nejhorší? Já myslel, že tam budou lítat! Jenže za to může Yimou Zhang a jeho fantasmagorický filmy! (01.11.2009)

Pojednání o morálce a víře v lidství se mohlo umolousat od patosu, obrovských gest i křečovitých apelů. To by však nesmělo mít tak chytrý scénář. Vše je výborně gradované, scéna souboje je naprosto skvěle zvládnutá a závěr dává naději. Jenže tohle všechno musí ustoupit do pozadí pokaždé, když divák dostane políček v podobě naprosto nesmyslného hysterického smíchu, který je nesmírně rušivý, zbytečný, trapný a zkazil mi dojem z jinak výborného filmu. (19.07.2015)

Tři? Vlastně čtyři pohledy na tutéž věc. A všechny jsou pravdivé. Dešó? O co vlastně šlo? Já bych řekla, že tím důležitým je sonda do lidské duše, tužba věřit v lidstvo, ale kdo ví. Třeba jsem si to jen mylně vyložila. Ale to určitě černobílé kráse filmu neubírá. Navíc Toshirou Mifune byl skvělý. Pro mě je to sympaťák, ať hraje kohokoliv. Jak to ten člověk dělá? (09.10.2009)

Kurosawův příběh o rekonstrukci jednoho (zlo)činu je neveselým - ba v lecčems přímo depresivním - snímkem o fabulaci, nedůvěře ve společnosti, víře v člověka, podezíravosti, sobectví či o nalhávání věcí druhým i sobě samým. Celkově tíživému vyznění snímku (naštěstí) neschází ani linie naděje - společnost se může zmítat v nedůvěře, ale přesto - přes rozumnou ostražitost a s vědomím "lidské nedokonalosti" - nemusíme automaticky ztrácet víru v člověka. Pojednání o morálce je asi jedno z nejobtížnějších filmových témat - z valné většiny končí tyto sondy o morálce u nehorázného moralizování a u trapných morálních apelů či krkolomných moralizujících exhibicí. Kurosawa si však dokázal s tímto tématem pohrát na výbornou, a to po stránce obsahu i formy. Kurosawův snímek - RAŠOMON - je hluboký snímek s divadelním feelingem, který za pomoci minimálních prostředků a postupů dosahuje maximálního (výborného) výsledku. A nejen díky tomu bezesporu patří mezi světovou klasiku a skvost světové kinematografie. (23.11.2003)