Chatrč

Silně kontroverzní snímek. Na jednu stranu má opravdu velmi silnou výpovědní hodnotu (*****) Na stranu druhou je až příliš troufalý, neboť autor si dovolil "ztělesnit" Boha v osobY a ještě mu přiřadit "přízemní" činnosti (odpad) - tedy činnosti, o kterých autor nemůže vědět, jestli je Bůh vůbec schvaluje, natož dělá... Ve výsledku dávám průměrné *** a UPOZORŇUJI, že oficiálně snímek doporučit nemohu, neboť snímek může ovlivnit podvědomé vnímání Boha. Ať každý uváží sám za sebe... Já za sebe mohu říct, že jsem si u filmu uvědomil jednu velmi vážnou věc, která mi dříve nedošla. TIPseznam dalších křesťanských filmů. (04.08.2017)

Přestože mi je téma ať už Boha či víry v cokoliv celkem vzdálené, přečetl jsem si nejprve knihu Williama P. Younga. A chápu, že se ve světě stala bestsellerem, s ohledem na "kvanta" věřících (nic proti :-)). Mě to však nijak neuchvátilo, bohužel. No a tím se dostávám k tomuto filmu. Co se týká námětu, platí to, co píšu v úvodu. Ale jinak zpracování dobré - hudba, výprava, herci... (29.03.2018)

Po filmech o pomstě a odplatě tady máme zase film o tom druhém konci, odpuštění. Knihu jsem sice nečetl, ale zřejmě dalo práci ty obrazy dát na plátno. Natočeno je to profi, věcí k zamýšlení je tam taky spousta. Ono asi bude rozdíl, když se na to dívá věřící člověk. Pro ostatní to může zahánět takovým tím Njů Ejdž feelingem a může se kapánek ztrácet, nudit či mít naopak odpor co se týká odpuštění. To, že Bůh je zde zobrazen jako žena, jsem nijak negativně nevnímal, spíše naopak jsem viděl ten charakter, který vyjadřuje. To stejné u Ježíše a posledního z Trojice, Ducha Svatého. No jo, točit takové filmy o odpuštění a víře, je dneska trochu nevděčná práce. Pro mě zase film, který nejblíže vyjadřuje principy odpuštění. Ne jenom člověk člověku, ale vůbec, odpuštění Boha k nám lidem skrze Jeho syna. (17.06.2017)

Jak Sam Worthington víru našel... Vědět, o čem to je, vyhnu se tomuhle filmu obloukem. Takovou náboženskou agitku dokážou natočit snad jen Američani a ještě se stopáží 132 minut! Chybou bylo, že jsem si přečetla jen obsah, kde o tom, jakým směrem se to zvrhne, není ani slovo. Měla jsem si přečíst i pár komentářů, abych byla v obraze. Jedna hvězda za slibný začátek, kdy to ještě vypadalo nadějně, pak už jen blá, blá, blá a titulky. (05.10.2017)

Dopředu předešlu pár věcí. Nemám problém s vírou a ani s filmy o víře či náboženském přesvědčení. Existuje spousta krásných filmů, které ve mne rezonovaly (Mlčení, Kněz, Pokání, Ježíš z Montrealu...) i přesto, že bych sám sebe označil za tak trochu nahlodaného agnostika. Knižní předloha, kterou jsem četl pár let před shlédnutím filmu, mě nijak neohromila, ale rozhodně mě nijak neiritovala a na pár místech mě donutila k přemýšlení nad schématy a věcmi, které přesahují lidskou existenci. A tak jsem téměř bez předsudků zasedl k obrazovce. Dále se tedy pokusím hodnotit film a jeho zpracování, nikoliv myšlenky, které předloha a částečně i toto dílo obsahuje. První třetina filmu (v knize slušně řemeslně vystavěný thriller o únosu nezletilé dcery) vyznívá jako epizoda z libovolného politicky korektního a laciného amerického seriálu. Vše tak nějak nevzrušivě plyne, napětí se moc nedočkáme a ani režijní podání neumožňuje hercům, aby se předvedli. Zlom nastává s příchodem do chatrče. Zbývající dvě třetiny filmu jsou náboženským traktátem (protože o náboženské či "nedejbože" filosofické eseji, které točili třeba Abuladze či Tarkovskij vůbec nemůže být řeč), který je vyveden tak, aby jej pochopil každičký tvor na naší zeměploše a patřičně dokolorován v živých barvách, až vám oči přechází. Vizuálně je to pro mě za hranicí vkusu a kýčovou estetiku nemůže ospravedlnit ani to, že by se mohlo jednat o ráj, či domovinu boha. Pokud odhlédnu od vizuálu, pak se kýč a limonádová poetika objevuje i v mizanscéně a ve způsobu, jak se postavy chovají v běžných situacích (neustále se uchichtávají, překypují rozšafnou náladou, špičkují se a pláčou, jak se to scénáristovi hodí). Byla-li první třetina nic moc, tak zbytek je na můj vkus vyloženě špatný...a dlouhý. Všichni doma, psa nevyjímaje, usnuli a někteří dokonce vícekrát v průběhu filmu. A na závěr si neodpustím jedno ideové pozastavení. Woody Allen jednou řekl, že celý problém s filosofií tkví v tom, že bezvadně funguje jenom na papíře. Důkazem toho je i scéna, kde hlavní hrdina odpustí pedofilnímu vrahovi své dcery. Jakkoliv chápu tezi, že bůh musí mít rád všechny své děti (bez výjimek), a výběrem vhodných situací a příměrů, mne může autor knihy i scénáře dohnat k přesvědčení, že má vlastně pravdu. Ale pak se zastavím a zapřemýšlím, jak je to v realitě. Jak neodpouštíme partnerům, protože nás podvedli, zlodějům, kteří nás okradli a rodičům či přátelům, kteří selhali... A jak pak máme odpustit vraždu nevinného dítěte. V tuhle chvíli jde zřejmě racio stranou a nastupuje víra. Žel, v takové míře, abych pochopil vyznění celého filmu, jí neoplývám. (10.06.2019)