Suvenýr

Snaživý a velmi intimní autobiografický portrét ženy, která si není jistá téměř ničím, od svého milence po vlastní filmovou tvorbu. Vstupte pouze pokud přijmete introspektivní dialogy o podstatě filmového umění a skutečnost, že ústřední toxický vztah není nikdy zcela obhájený. Úmyslná fragmentárnost a roztěkanost příběhu má za cíl, aby si divák sám doplnil mezírky, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to výslednému celku částečně škodí. Láska k Tonymu se kvůli tomu jeví ještě méně pochopitelně, jako by Joanna Hogg automaticky počítala s tím, že její "zobrazení reality" zkrátka musí být univerzálně přenositelné na všechny, a přitom zapomněla na vlastní slova, že oba hrdinové jsou ve své podstatě absolutní podivíni. I tak - Swinton-Byrne a Burke jsou senzační a konec je nádherným příslibem druhého dílu. (02.11.2021)

Jedna z najsilnejších vecí na tomto filme je jeho epizodickosť. Mladá študentka filmu sa pohybuje medzi mladými intelektuálmi ( čo je pre mňa asi najhoršia možná skupina ľudí vôbec), ktorý kecajú o zmysloch, významoch, veľkom umení a ďalších veciach. V tejto spoločnosti spoznáva Anthonyho, ktorý je namyslený a manipulatívny feťák, ktorý si mladú študentku opantá a nielenže naruší jej spôsob rozmýšľania a rutiny natoľko, že sa rozdvojuje ( medzi tým, čo chce ona a tým, čo chce Anthony, čo je tu krásne ukázané cez zrkadlá a odrazy v nich), ale aj voči divákovi, kedy Anthony ukazuje emočné bahno a povrchnosť na ktorú sa je pozerať skrátka nepríjemné. A vlastne o tom je celý film. Je ťahavý a núti diváka byť pozorný, aby si tie veci, ktoré na obraze nie sú podvedome dopĺňal a tým pádom si vďaka nim utvoril ucelený obraz. Film rozhodne nie je zlý. Podáva presne tie emócie čo má. A či už sa jedná o naivitu, despotickosť, prehnanú starostlivosť, umeleckú nadutosť, je tu všetko znázornené presne a cez fragmenty scén. Spokojný som, hoci si nie som úplne istý, do akej miery to môže uspokojiť priemerného diváka, keďže to má na jeho pozornosť vysoké nároky. A to sa pritom jedná o pomerne jednoduchú premisu. Hogg je každopádne zaujímavá režisérka a dcéra Tildy Swinton Honor, je zase veľký talent. Uvidíme čo druhá časť. Možno potom hodnotenie zmením. (20.12.2022)

Keď si predstavím ten scenár sám o sebe, tak to vyznieva dramatickým potenciálom vcelku nádejne. Avšak to prevedenie bolo na môj vkus príliš "artové" - čudné, mdlé, nevýrazné, ba priam nudné. Od epického vývoja, cez ťažkopádne dialógy, až po malátny vizuál. Takže celkovo sa moja pozornosť unášala skôr k sledovaniu časomiery ako k samotnému filmu. Ale možno sa niekomu bude páčiť. Mne nie, 1* za kostru scenáru. (30.10.2020)

Mega nuda, ktorá má byť asi osobnou výpoveďou režisérky, ale pravdou je, že toto neosloví 99,9% bežného publika. Koho už zaujíma, o čom sa rozprávajú študenti filmáriny? Keby tie reči aspoň mali zmysel, ale zvyčajne sú to také rádoby umelecké žvásty, ktorým nerozumejú ani oni sami. Hovoria tak, len aby si udržali tú pózu artistu. Potom tu máme život najškaredšieho páru dokonca aj v Británii, kde je atraktivita nedostatkovým artiklom. No a tá mysteriózna zložka sa nakoniec prejaví ako šialenosť. (24.10.2020)

Držme se singuláru a film nazvěme "Vzpomínkou", přičemž ponechme i česky chápanou konotaci francouzského slova "Suvenýr" (kupujte než rozprodám, jak zpívá Jiří Suchý), tedy připomínku, upomínku, něco svázaného se vzpomínkou, vzpomínku spojenou s touhou, přáním, snem. Vzpomínka jako minulý děj modifikovaný osobou, která jím prošla. A film je vskutku jakýmsi induktorem (vlastních) vzpomínek, který máme (na onu dobu) všichni. Vzpomínky se v nás indukují bez ladu a skladu, v souladu s filmem i mimo něj, i mimoděk. Hlavní postava, Julie, je přitom spíše bezpohlavní, je to jakési "my", rozhodně ne "oni". Udržet tuto lini koherentní po celou dobu filmu je obtížné, ale Joanna Hoggová to zřejmě dokázala. (16.12.2023)