Soukromá válka

Fantastická Rosamund Pike dostala v Soukromé válce svoji zatím nejlepší roli, srovnatelnou například s rolí Dian Fossey pro Sigourney Weaver v Gorilách v mlze. Výrazná a silná hrdinka, postava, která skutečně existovala, stoprocentně uvěřitelná. Nevím, jak vy, ale já o Marii Colvin asi nikdy neslyšel, nicméně film mě s ní hravě seznámil (určitě zásluhou jinak dokumentárního režiséra, který to tady od ostatních bůhvíproč schytává) a několikrát mě doopravdy překvapil. Je zkrátka poznat, že tohle není příběh vycucaný z prstu, tohle se opravdu stalo. Mělo smysl to točit a má smysl to vidět. (09.08.2020)

Na válečných zpravodajích stojí velká zodpovědnost, čelí těžkým volbám. A občas zaplatí tu nejvyšší cenu. Marie Catherine Colvin zasvětila život novinařině. Neseděla ovšem za stolem, nepopíjela kávu a nezdrojovala telefonicky své články. Proslula nebojácnými výpady do válečných oblastí, na které dopadaly dělostřelecké granáty a ve kterých umíraly malé děti. Patřila mezi protřelé matadory, svědectví ze zásadních konfliktů přinášela dlouhá léta. Zohavená těla, opuštěné děti a plačící ženy pochopitelně leccos udělaly i s její psychikou, což úchvatně vykreslila Rosamund Pike, která po Fincherově Zmizelé znovu přitahuje pozornost. Její výkon nicméně tak nějak koresponduje s tím, jak vyznívá celý film: místy je naprosto brilantní, jindy nesmírně tlačí na pilu. To samé platí i pro vyznění řady scén. Některé jsou zajímavé, jiné dost mizerně uchopené, snad až teatrální. Ani finální videoreportáž z roku 2012, kterou informovala přední světová média o aktuální situaci v syrském Homsu, nemá sílu, jakou by mohla mít. Režisér Matthew Heineman se dosud prezentoval coby dokumentarista, syrskému válečnému konfliktu se nevěnoval poprvé. Nejednou mu chyběla tvůrčí jistota i tah na bránu a osobně si mě nezískal. (28.01.2019)

Film má dva hlavní problémy a oba se jmenují Matthew Heineman. Heineman je ryze dokumentární režisér, který má přirozený talent pro vedení filmu se skutečnými lidmi, kteří mají vypovídající hodnotu sami o sobě a nemusí cokoliv předstírat, natož být správně korigováni od režiséra jako právě herci. Točí navíc styl dokumentů, které nejsou úplně doslovné, ponechává v nich divákovi určitý prostor pro vstřebávání informací a utváření myšlenek, třeba jen se zdánlivě nepodstatnými záběry a scénami. Podobný přístup bohužel zvolil i tady, ale u hraného filmu to zkrátka nefunguje, pokud nejste Spielberg, protože divák nesleduje realitu, která nepotřebuje přikrášlovat, ale umělou inscenaci. Heineman neodhadl, že filmový divák je úplně jiného ražení než divák dokumentární, kterého zná jako vlastní boty a ví jak mu příběh prodat. Zkrátka spoléhal na fakt, že ústřední postava je natolik zajímavá a světoznámá, že sama o sobě odtáhne celý film, i když ji v tom nechá de facto samotnou, protože papírově perfektní scény vůbec nezvládl prodat. Druhým problémem je, že Heineman si z dokumentární tvorby přinesl i faktickou přesnost, takže se snažil natolik přesně vystihnout charakter Marie Colvin, až kontraproduktivně způsobil, že Rosamund Pike působila studeně a nesympaticky, což je problém, když celý film stojí jen na znázornění jejího profesního i soukromého života. Sečteno a podtrženo, zcela zásadně zde chyběl tvůrčí cit na cílového diváka a zjevně i zkušenosti s točením hraných filmů, protože plynulost děje mi přišla každou chvíli jiná, což všeobecně nevadí, ale když se mění po každé druhé scéně, už je to moc. Nic z toho ale z Heinemana nedělá diletanta (Země kartelů nebo Město duchů jsou velmi zdařilé dokumentární filmy), jen nezvládl svůj hraný debut a bohužel pro něj neodboural návyky z jiného žánru. Na jeho místě bych na hrané filmy zapomněl a spíše se soustředil na obor, který umím. Nutno také podotknout, že ani jemu moc nepomohl až překvapivě špatný scénář, který se mohl snadno upravit a přitom sdělit to samé, ale působit díky změně trochu svižněji, uceleněji a především atraktivněji. 60 % (05.02.2019)

Vojnová reportérka ocitajúca sa v miestach, kam by sa len málokto z nás odvážil zájsť. Obdivuhodné reportáže, ktoré svet musí vidieť, aby sa dozvedel, čo sa v krajinách zmietaných vojnov naozaj deje. Záťaž tak veľká, že i samotná Marie Colvin bojovala s vlastnými démonmi vychádzajucimi z post-traumatickej stresovej poruchy. Samotný film miestami jemne povrchný, vsádzajúci na šok a zdesenie sa v druhej polovici preklopil do oveľa osobnejšej a emotívnejšie výpovede. Rosamunde skvelá ako vždy. (31.03.2020)

Velice hezky zpracovaný příběh jedné statečné novinářky, díky které mohli diváci po celém světě vidět a přečíst si o realitě válečného života. Film hodně přibližuje práci válečných novinářů a ukazuje, že to vůbec není žádná procházka rájem. Osobně se divím, že se hlavní hrdinka dostala až tak daleko jak navzdory útokům, tak psychickým problémům. Rosamund byla dokonalá, překvapilo mě, jak skvěle zvládla napodobit novinářčin hlas a její nervózní tiky. Opravdu smekám. Příběhově a jako celek je to ale malinko slabší a místy až nudné. Režisér to možná lehce pojal jako dokument, než jako celovečerní filmy a nechává tam hodně prostoru, což je podle mě špatně. Jelikož je to životopisný, má tam být hodně informací a detailů, které by mohli divákovi pomoc se vtělit do hlavní hrdinky. To tady bohužel tolik nefunguje. I tak je to ale snímek, na který by se měl podívat každý, kterého alespoň trochu zajímá válka nebo novinařina. (27.07.2020)