Šťastný Lazzaro

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

Předchozí film A. Rohrwacherové (Zázraky) mě uhranul a nebál jsem se ho srovnat s Olmiho Stromem na dřeváky. Zdá se, že něco podobného řeklo režisérce víc lidí. Bohužel, protože zatímco ve fascinujících a přirozeně plynoucích Zázracích tvořila spiritualita spodní proud, ve Šťastném Lazzarovi se rozhodla Rohrwacherová natočit "opravdový duchovní film", který mne však mořil svou doslovností. (26.01.2020)

Zvláštní film, který se - zcela vědomě a úmyslně - dělí na dvě poloviny. Ale i vnitřně má několik vrstev. Jedno z nich je dořečení úpadku italské šlechty, naznačené v románu a posléze filmu Gepard. Kam až ty první změny nakonec dospěly. Pak je zde rovina člověka a jeho sepětí s přírodou - lidé v první polovině sice otročí na políčkách zadarmo a jsou vykořisťováni, aniž by o tom věděli, ale na druhou stranu jsou šťastní, smějí se, dělají si legraci. Ve městě bez přírody (s jen jedním stromem a mizernými plodinami podél zdi, které jen tak tak že rostou) se vlastně jen hádají, kradou, podvádějí, lžou si, a nežijí jeden pro druhého jako kdysi. Což je další rovinou příběhu - lidská pospolitost. Dokážeme být šťastní i v mizérii, když jsme jedna velká rodina. Ale jak se začneme hádat, je pospolitost rozbita, společenství nefunguje, nejsme, jak se říká "jedno tělo". Ano, je to církení termín, ale to je zase další (a velmi silná, vzhledem k vlkovi a závěrečné scéně) rovina příběhu - ta o víře. Neříkám náboženská rovina, protože náboženství je politikum se všemi klady, ale především zápory, ale o víře v Boha a o jeho otiscích v přírodě, o lásce. Proto postava prosťáčka spíše než idiota (ať z Dostojevského, nebo od Saši Gedeona) připomíná svatého Františka, který žil v chudobě, v onom sepětí s přírodou a děkoval za vše. Lazzaro neboli Lazar zde má funkci nejen štístka (jako tomu bylo ve filmu I na kamenech rostou stromy), ale i lásky a jakéhosi svědomí. Je poslán, aby připomněl svému lidu ty pravé hodnoty. A jak je to v Novém zákoně, "přišel ke svým, a nepřijali ho". Dokonce je vyhnán i z kostela. Ale hudba jde za ním, jde za čistým srdcem. Nedávám plný počet, protože některé scény jsou zbytečně dlouhé, a ne vždy je vyprávění konzistentní a drží se dané linie. Ale ten kontrast čistého srdce s realitou je velmi silný a má hodně co říct. (14.02.2020)

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je. (14.03.2019)