Dívka

Smrtelná nuda s nepříliš sympatickou hlavní hrdinkou, která si možná prochází něčím, co si nedovedu představit, na druhou stranu se s ní proto ani neumím ztotožnit. Líbí se mi zasazení do "utopického, tolerantního" světa, které umožňuje nezabývat se okolím a soustředit se na Laru. Docela slušný byl i herecký projev Victora Polstera v hlavní roli. Ale to je tak vše. Závěr pak považuju za vyloženě hloupý – ne snad tím, co se stane, ale jak je to prezentováno. (02.11.2019)

Pro mě (nejméně pánský) výkon roku 2018 od Victora Polstera, ze kterého ve filmu fakt nešlo spustit oči. Komorní a hodně realistický trans příběh oproti těm, které nám například doposud servíroval Hollywood. Poslední scény jsou opravdu silným zážitkem. 85% (25.11.2019)

Dhont išiel na vec odlišne, ako by jeden čakal a to aj v rámci toho, čo nazývame euro-artom. Od začiatku do konca sme nalepení na hlavnú postavu a tu je obrovskou výhodou, že chlapca okamžite vnímame ako dievča a tak vôbec nie je problém sa s jej pocitmi a situáciou stotožniť. No ale tá odlišnosť je najmä v tom, že konflikt sa odohráva predovšetkým v hlave a duši teenagerky a my sa na začiatku ocitáme in medias res, kedy je už dávno coming out minulosťou a my sledujeme každodenný život jedného teenagera v rámci rodiny, počas školy, hodín baletu a objavovania milostného života. Možno vďaka tomu pôsobí Dievča trochu monotónne, ale ako celok najmä veľmi uveriteľne a tu skutočne nejde o žiadnu uslzenú prvoplánovú kritiku nejakého nechápavého okolia, tu sme sa totiž ocitli na poli do hĺbky (nielen Larinej postavy) sa ponárajúcej psychologickej drámy. (21.02.2019)

Krásné, skoro až filmové vyobrazení citlivosti a křehkosti. Příběh o souboji mysli a těla je odvyprávěn způsobem, který divákovi nabízí místo v první linii přímo na válečném poli. Lara a její svět je plný milých úsměvů, za kterými se ovšem skrývá pláč, křik i bolest, ač se ji dostává tolerance a pomoci na úrovni, kterou si, žel i v našem okolí, asi jen těžko dokážeme v takovéto míře představit, bojuje sama...její protivník je totiž ta postava v zrcadle. Další nadprůměrně povedený debut, který doslova nutí hlídat a sledovat další tvorbu režiséra Lukase Dhonta. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (23.01.2019)

Předně musím říci, že se obdivuji laskavosti a pochopení otcovské figury, zde ztvárněné mně dosud naprosto neznámým (protože převážně divadelním) belgickým hercem Ariehem Worthalterem, nebojím se tvrzení, že nekonečná a ničím nepodmíněná rodičovská láska dostává skrze tuto postavu konkrétní tvář. Výkon mladičkého (v době premiéry mu bylo pouhých sedmnáct let) Victora Polstera v úloze Lary pak nelze nazvat než fenomenálním, a to minimálně pro tyto důvody: a) co jsem se dočetl, Polster sám není trans ženou, přesto Laru hraje s takovým vcítěním a v takovém nasazení, že mám problém uvěřit, že tuto roli hrál cis muž; b) film nevypraví tolika slovy, jako spíše mimikou, gesty a posturikou; vyprávět nonverbálně je za mě těžší hereckou prací, přesto lze z každého Lařina pohybu (těla i tváře) vyčíst tu bolest a to trápení, jež zakouší pro pomalost procesu změny pohlaví a jistou tělesnou nezakotvenost; c) v neposlední řadě (tak trochu to souvisí s bodem b)) musím pochválit Polsterovo taneční nadaní (pro něž byl velice pravděpodobně obsazen do titulní role), právě v baletu, resp. v jeho osvojení (à propos, nikde jinde jsem nezakusil tak intenzivně vědomí, že je balet tak náročným, že úspěch v něm může být doslova vykoupen krví) se smazává rozdíl mezi Larou jakožto fiktivní postavou a Victorem Polsterem jakožto jejím hereckým představitelem, oba se v potu tváře setkávají na poli tvrdého tréninku, každodenního a několikahodinového; považoval bych za neuctivé, kdybych na toto neupozornil. Na druhé straně musím chtě nechtě přiznat, že mě film nestrhl, ničím moc nepřekvapil, většina situací na mě působí tak nějak samozřejmě (napsaných a zrežírovaných na jistotu) - to však lze omluvit tím, že se jedná o debut. Nicméně, tak jako věřím ve výplň televizních programů - (pod)průměrné či lehce nadprůměrné americké komedie vysílané v podvečer přes víkend, u jejichž sledování se možná i pobavíte, ale za pár dnů nebudete vědět, o čem byly -, tak věřím i ve výplň festivalových programů - "jednorázovky", které určitě nejsou ztráta času, ale dlouho s vámi nezůstanou -, a Girl Lukase Dhonta je za mě jednou z nich. 70 % [dafilms] (31.08.2023)