Zadzwońcie do mojej źony
What Will My Wife Say to This?
Režie:
Jaroslav MachKamera:
Boguslaw LambachHudba:
Władysław SzpilmanHrají:
Barbara Połomska, Josef Bek, Wieńczysław Gliński, Hanka Bielicka, Jadwiga Chojnacka, Stanisław Jaworski, Jiřina Petrovická, Wacław Jankowski (více)Obsahy(1)
Zahraniční výjezdy nebývají bez rizika: studijní pobyt českého spisovatele, který v Polsku potká půvabnou dívku, sice skončí bez manželské nevěry, ale podezření přesto zůstává. Koprodukční projekt složitě hledal společnou řeč a nakonec uvízl v dávno vyšumělých schématech. O Polsku, kde tehdy vznikaly takové filmy jako Popel a démant, nic nevypovídá. Za zmínku stojí, že hudbu napsal Wladyslaw Szpilman, pozdější hrdina Polanského válečného dramatu Pianista. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
"Přece kvůli vám nebudu stát ve frontě na vlastní ženu!" Spisovateľ Bek ide na služobný pobyt do Poľska čerpať dojmy k svojej práci. Bývanie v hoteloch, večery v baroch, ponevieranie sa po pamätihodnostiach, to všetko v spoločnosti rúčej sprievodkyne Połomskej. Nejaké to iskrenie, nejaké to informovanie príbuzenstva dobroprajníkmi, nejaké tie vtipné momenty, hodne poľštiny bez titulkov, ovšem rozumieť sa dalo. Trochu ma udivuje, že na dobu vzniku nenavštívili žiadne závody ťažkého ani ľahkého priemyslu, prekvitajúce roľnícke družstvá ani mládežnícke organizácie. Mám rád dobové filmy, ako toto bola dosť často nuda. Dwie gwiazdki. ()
Z historického hlediska, za barvu a koprodukci. Jako koprodukční komedie je to snesitelnější, než Hvězda jede na jih, a zároveň je to celkově lepší, než obdobně snaživý pokus o současný film, o dva roky starší projekt Nezlob, Kristino! Přesto v kontextu s první zvukovou koprodukcí Československo-polského filmu, zůstává Co řekne žena... stejně nevynalézavá jako Burianových Dvanáct křesel. Změnila se pouze pozice Čecha z tápajícího cizince v zamilovaného nadšence. ()
Dost primitivní pozvánka Čedoku na návštěvu Polska. Ne, že by se dnes netočily "roud mjúví", jejichž cílem je zaujmout diváka a propagovat památky i přírodní krásy té které oblasti. Tedy, filmaři dostali za úkol udělat koprodukční film s Poláky. Ale o čem? Nejlépe ukázat divákovi nějaká zajímavá místa v Polsku. Varšava, Lodž, Krakov, Sopoty... K tomu přimíchat příběh o spisovateli, který má napsat reportáž či dokonce román o polské zemi. Tak s tímhle moc zkušeností naši filmaři tenkrát neměli a když se do toho míchali ještě filmaři polští, vznikla z toho průhledná nudná podívaná, zpestřená rádoby vtipnými scénami, jako byl byt zavalený balíky, který měl náš redaktor po polské zemi rozvozit, tam seto naštěstí smrsklo na jedny dudy a balík vyhozený z vlaku, čemuž přispěchala na pomoc ohromná náhoda, že adresáta potkala naše dvojice přímo ve vlaku. Závěr s mořskou nemocí byl dost ujetý, tam Pepíček Bek hrál jak ryzí amatér - a závěr mezi mořskými vlky jak vyříznutými z filmu Pytlákova schovanka. Suma sumárum hrůza, ale ty dvě hvězdy snad, snad... ()
Slasti a strasti muže na zahraniční cestě. V tomto případě se jedná o dějovou moralizační agitku poukazující na chování jednotlivce na cestě do Polska a zároveň na chování jeho protějšku doma. Dojde na konci k vzájemným výčitkám? Obrácení se hlavní postavy Tůmy k divákům na úplném konci už hovoří samo za sebe. Příběh vypráví samotný Tůma, v podání Josefa Beka, a jak je poznat už na samém začátku, vypráví to o sobě. Kromě tohoto filmového vyprávění je celý koncept realizován také jako snímek reportážní, takže tu mimo jiné máme také prezentaci letecké scenérie města a pouličních záběrů ulic, což i naznačuje důvod Tůmovi cesty. Dění v Polsku sleduje počínání Tůmy a Polky Ireny. Jsou spolu všude, ale pouze jako přátelé. Současný divák je však celou dobu držen v napětí, jestli to opravdu mezi nimi nakonec zajiskří, ale to by nesměl být československý film, navíc natáčený koncem 50. let. Lehce úsměvný, nikoliv však humorný film, který po zhlédnutí svou bezvýznamností z paměti naprosto vyšumí. ()
Pepíček Beků není zrovna ideální představitel intelektuála (možná byla v jeho obsazení záměrná ironie, těžko říct) a Irenku jsem měla chuť zbít. Nebo spíš mučit. Pár fórků ušlo, ale ostatní je hrozná křeč (ty úsměvy bolely). Je na tom hodně znát, že to primárně vznikalo jako obrázek československo-polského porozumění, což je účel, který prostředky rozhodně nesvětí. ()
Reklama