Racek má zpoždění

Bezduchý pokus o budovatelskou veselohru s naivními vtípky, stereotypním herectvím a s ubohou stylizací prostředí i postav, jež nedokázala vyvolat ani kouzlo nechtěného. Mimochodem, na českých budovatelských filmech mne vždy pobaví, jak bývá polepšení se neuvědomělého občana spojeno s milostným happyendem. Snad aby to budovatele v kinosálech povzbudilo i „zahřálo“. Obávám se však, že happyend byl v tomto případě jen zdánlivý… A ještě stručně k tématu; práce je zde stejně jako v jiných filmech tohoto druhu tendenčně estetizována (což do důsledků znamená: karikována) a zapojena do propagandistického gesta „jsi tím, jak děláš“. Zde se dostala do hledáčku pekařina pražská a horničina kladenská. V druhém případě mne to rozhořčilo ještě o něco více. Strhnout tak tu potěmkinovskou výstavbu a ukázat, jak se člověk dotýká země zevnitř! Vzpomínám při té příležitosti na sestry Válovy a Bodana Kopeckého. V jejich dílech je možno poznat, jaké pouto je mezi lidskou rukou a světem/krajinou (u každého jinak nahlíženo, a přeci tak blízce!). V roce 1967 Bohdan Kopecký odpověděl Emilu Julišovi na otázku, co mu přineslo největší užitek, takto: „Soustředění, vnitřní klid. Poznání kraje, lidí, světa. Porozumění s prostými lidmi. Dlouhé rozhovory se starými lidmi, třeba o ničem. Důvěrné soužití s krajinou. Poznatky, které jsem získal pod zemí, pocity, které jsem zažil při dotyku kmenů ležících celé věky pod zemí a kterých jsem se nyní, zuhelnatělých, zkamenělých, poprvé dotkl jako člověk. působila na mě tato věkověčná přeměna, koloběh, vývoj. Seznal jsem také, co působí na vzhled krajiny nade mnou, proč je právě takto utvářena. Poznal jsem také, jak je blízko sebe konečnost a nekonečnost, smrt a zrození; žádná věc nedoznala takové přeměny, jako zelený strom v uhlí, a to je konečně osvobozeno k nové energii, k novému životu, a zase smrti. A to už je úzce spojeno s člověkem. Znám krajinu v takovém průřezu a z takové perspektivy, z jaké se často nevidí. Nevidím krásu třeba jenom v růži (je opravdu krásná?), ale i v této transsubstanciaci přírody.“ (28.03.2011)

Film, který naprosto odpovídá roku svého vzniku. Ne zrovna zajímavý příběh, navíc nezajímavě zpracovaný. Herci až na Rudolfa Deyla dost nevýrazní. Ovšem sem tam se objeví dobrá hláška a navíc na filmy tohoto typu se vždy vyplatí se podívat, protože se u nich člověk skvěle podiví a divení je krásná věc. Taky se mi líbilo to pletení housek a pár dalších detailíčků. (28.12.2005)

Sice je to místy přihlouplá komunistická agitka, ale já se na tyhle filmy koukám z velkým nadhledem. Nevytáčí mně to. Ta doba byla svým způsobem hodně naivní a spoustu lidí věřilo v nerealistické ideály. Naopak to beru jako perfektní studijní materiál tehdejší propagandy a hlavně jsou tu zachyceny jedinečné tehdejší reálie, které se ztratili v prachu času. (21.06.2013)

Když si spoustu věcí odmyslím a nad spoustu věcí se povznesu, tak je to vlastně celkem příjemný film nabitý optimismem a radostí z práce. Hraje zde plno dobrých herců. Z nichž určitě nejvíce vyniká Rudolf Deyl. Ale i Vrchota a Řepa stojí za koukání. Komunistická strana na to šla velmi chytře, neboť pochopila, že film je velmi jednoduchým nástrojem na ovládání lidí a přitom jim vštěpovala svou jidinou víru. K tomu se film využívá i dnes. (06.10.2012)

Budovatelské komedie jsou naštěstí o něco koukatelnější než budovatelská dramata, proto k nim obvykle nejsem tak přísný jako k druhým zmíněným. Rackovi (filmu obecně, méně už hlavnímu protagonistovi) se po většinu času dařilo kouzlit na mé tváři lehce pobavený úsměv, předvedená prostředí mi byla natolik neznámá, že filmu můžu přičíst k dobru i stránku edukativní. Jsou i horší agitky. (12.10.2009)