Loro
Silvio et les autres
Oni a Silvio
Loro
Loro
Loro
Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco, Fabrizio Bentivoglio, Euridice Axen (více)Obsahy(1)
Jaká je největší lidská touha? Láska? Peníze? Sex? Neomezená moc? A je možné toho všeho dosáhnout a cestou neztratit vlastní tvář? Nejúspěšnější italský režisér současnosti Paolo Sorrentino (Velká nádhera, Mládí) se vrací do českých kin s velkolepým provokativním komediálním dramatem. Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo tentokrát v hlavní roli ztvárňuje Silvia Berlusconiho – notoricky známého miliardáře, skandalistu, mediálního magnáta a dlouholetého předsedu italské vlády, jenž se proslavil zejména svým excentrickým způsobem života a zhýralými večírky, které svět zná pod označením „bunga bunga". Film dává nahlédnout do soukromí této kontroverzní ústřední postavy a nabízí pohled na mrazivé a mnohdy groteskní situace, ať už se týkají podplácení soudců, nákupu nejlepších fotbalistů nebo svádění mladičkých modelek. Zabývá se také tím, jací lidé Berlusconiho a jemu podobné obklopují a jak funguje cynický mechanismus moci, založený na absolutní ztrátě hodnot, ponižování, egoismu a prospěchářství. (Aerofilms)
(více)Videa (4)
Recenze (82)
Už to prostě není, co to bývalo. Loro je naprosté plácání se ve zvolené formě. Vypadá to, jako když se Sorrentino snaží za pomoci naprosto stejných postupů natočit mix Božského a Velké nádhery, ale naprosto zásadním způsobem se mu to nedaří. Výsledkem je neskutečně úmorných 150 min, které ve své sebezahleděnosti navazují na Mládí a ukazují, jak vypadá tvorba filmaře, kterému jeho vlastní autorská forma vlezla na mozek. Sorrentino v podstatě točí všechny svoje filmy pořád stejným způsobem. Jeho přístup po celou dobu balancuje na hraně sebezničení kýčem, ale ještě donedávna dokázal sám sebe držet na uzdě. Kýč dokázal přetvořit v poetično a zvolenou formu podřídit filmu jako celku. Mládí a Loro podle všeho ukazují, že Sorrentino už překročil pomyslnou hranici příčetné filmařiny, a že se bude nadále stále hlouběji a hlouběji nořit do svého vlastního, kýčem přesyceného ega. 4/10 ()
Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% ()
"Tak jsem zas na koni", řekl Berlusconi. Italsky "loro" je "oni, ony, ono"; oni mafiánští kumpáni, ony ženy, ona moc a ono bohatství. Skvělý Toni Servillo je mi ve své roli "nesympatický" jak ostatně každý politik, ať již před dosažením kýženého politického postavení, kdy "dělá všechno pro lidi", i po jeho dosažení, kdy už neskrývá, že dělá všechno "jen pro sebe". A tak mě filmem spíš provázela myšlenka, co o tom soudí sám Paolo Sorrentino, pro kterého je v jistém smyslu tento film vyvrcholením jeho tvorby. Nepřišel jsem na to: zachovává si sice od něho odstup, ale něčím mocným ho zřejmě musel přitáhnout. Místy působí jako klaun či loutka, místy zase jako bohorovný znalec života. V tomto smyslu jsem jen senátorem č. 7. ()
Pitva instapolitiky. Tento film nie je o skutočnom Silviovi, je skôr zrkadlom toho čo dnes vnímame ako politiku, či skôr čo nás politický marketing núti vnímať ako politiku. Predstavuje depolitizovanú politiku založenú na instagramovom image pre voliča (hence instapolitika) kde ako kandidátky do europarlamentu potrebujeme mladé kočky a kde inaugurácia premiéra má rovnako sexi estetiku a vyprázdnený obsah ako kurva ležiaca medzi automatickými kosačkami na trávu kosiacimi golfové hrisko. Divák sa nemení na follovera, pretože ten má len dve možnosti; buď podľahne a ako ovečka sa rozpleští na zemi a odvolí, alebo sa zdvihne a zavelí koniec prázdnin ako Stella pretože na smútku nevystaviaš nič ani súlož. Jej rozhovor so Silviom je vlastne nosná scéna filmu; ukazuje tristnú dieru medzi realitou a instapolitickým image, ktorý vás môže dostať do kolien len ak uveríte, že je reálny. 9/10 P.S. a vždy, keď si budete myslieť, že ste chytrejší ako oni, prehráte...a vy ste všade videli kozy a zadky, však ? ()
Galerie (23)
Zajímavosti (9)
- Sorrentino popírá, že by film zamýšlel jako obecnější komentář i k dalším politikům podobného typu, například Donaldu Trumpovi. Na podobné dotazy nicméně odpovídá: „Jak Berlusconi, tak Trump mají sklon řídit vládu stejně jako svoje podnikání, a to je vždycky nebezpečné.“ (Zdroj: Aerofilms)
- Představitel hlavní role Toni Servillo už v Sorrentinově filmu ministerského předsedu hrál. V roce 2008 ztvárnil ve filmu Božský nejdéle vládnoucího italského premiéra Giulia Andreottiho. (Zdroj: Aerofilms)
- Postava Kiry (Kasia Smutniak) byla volně inspirována Sabinou Began, herečkou německého původu. (Zdroj: Aerofilms)
Související novinky
TOP 2018 dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Nejoblíbenější uživatelé ČSFD.cz tradičně sestavili trojku nej filmů a seriálů, uvedených do distribuce nebo na filmových festivalech v uplynulém roce. S pěti hlasy jednoznačně vyhrávají mezi filmy… (více)
V noci se mi zdál zase ten sen. Kalil jsem na jachtě kdesi uprostřed Karibiku s Escobarem, Belfortem, Berlusnocim, dokonce jsme tam měli najatýho Billa Gatese, aby nám otvíral dveře na hajzl a když kolem plul Dan Bilzerian, vysypal nám na palubu lodní kontejner plnej děvek, aby nám prej zpříjemnil večírek. To je celej Dan. Já si zrovna šlehl Pablův koks z prdele dvanáctiletý Hawaianky v latexu a šel se odreagovat ven házením balíčků stodolarovek po debilních delfínech. Kdo trefil hlavu, vyhrál blowjob od supermodelky dle vlastního výběru. Sázel jsem to do nich jak smyslů zbavenej a zrovna když jsem jednoho zmrda trefil, ozvala se rána jak z prdele a na hlavu se mi propadl kus stropu. Tuhle ubytovnu fakt nenávidím, každý probuzení je horší než to předchozí. Cigoš nademnou očividně opět mrdl s Arankou o koberec tak moc, až mi omítka napadala do držky. Kdyby mu ta kráva furt nečorovala fet a na svoji dávku si normálně vydělala prostitucí, nemusel by jí borec večer co večer dávat přes držku. To mi po rozlepení očí připomnělo hned můj první existenční problém – nejsem sjetej. A sjetej nejsem ze dvou důvodů; zaprvý piko zdražuje, navíc mi ho ten bývalej romskej trestanec dealuje se stále větším podílem mouky, takže kolikrát už se to nevyplatí ani šňupat a peču z toho chleba, a zadruhý jedinej můj stabilní příjem představují stravenky od babičky, ale ty už ani Dežo nebere, ten od letoška prodává jen za dluhopisy a bitcoiny. Chlast je sice pořád cenově dostupnější, ale někdy se člověk holt dostane do situace, kdy ani na něj nemá. Že jsem celkem v hajzlu jsem si uvědomil, když na mě loni v papírnictví zavolali bengáče, že tam olizuju lihovky. Naštěstí jsem od tý doby nabral značný zkušenosti a naučil se, jak efektivně diverzifikovat portfolio. Veškerý stravenky od báby každej metr směním s rákosníkem ve večerce za love a půlku investuju do stíracích losů a půlka padne na maty. Tahle radost mě čekala i dneska ráno. Od báby jsem dostal stravenky včera v noci, když jsem se k ní přes balkon vloupal a ukořistil i nějaký řetízky a bižutku, za který jsem v nonstop zastavárně dostal celý tři kila. Moje cesta k bohatství právě začíná. Absolvoval jsem pravidelnou ranní hygienu dopitím zvětralýho lahváče ze včerejška a jedním cigárem baleným z vajglů pod ubytovnou, abych mohl vyrazit do svý oblíbený herny na konci ulice, kde otvíraj v šest ráno. Nevyučená kadeřnice Jarka díky mýmu zoufalýmu bouchání na dveře otočila klíčkem už o půl šestý, protože nemá kde bydlet a už druhým rokem přespává tam. Zamířil jsem si to rovnou herního lunaparku vzadu. Ovoce tam pableskovalo napříč kutlochem a já cítil ve svých částečně srostlých zpřerážených kostech, že tentokrát to plato padne. A že tentokrát svůj výdělek důmyslně schovám do slipů, aby mě smažky před hernou zase neokradly a nezmrzačily. Nejdřív jsem tam hodil pětikilo a mátl tu mašinu trapnýma otočkama za dvě koruny. Když jsem ji totálně zmátl a celý pětikilo projel, strategicky jsem nasadil těžší kalibr a na další vhozenej litr zandal sázku 10+10. „Však já ty třešně do latě srovnám,“ sliboval jsem si, zatímco se částka na displeji neodvratitelně blížila nule a já se na kulatý židličce vožrale zavrávoral a jebnul sebou rovnou na pochcanou a pívem politou podlahu. Do píči, tohle byly jediný moje slušný hadry, ve kterých chodím na pracák a koncerty Ortelu. Tentokrát to sice nevyšlo, ale večer setřu losy a budu mít aspoň na lehký redvajtky a 20 deka gothaje, kterej na společný kuchyňce, až se tam nakumulujou všechny ty černý solviny z fabrik, sežeru na posezení bez rohlíku. Ať se zadáví závistí, nuly. Po následující měsíc, než bába zas vyfasuje stravenky a já jí je ukradnu, jsou mojí jedinou nadějí Zaplo a Zonky. Mikropůjčkou zaplácnu mikropůjčku a ještě mi zbydou love, abych jednou za měsíc mohl jít do knihovny na net a na uložtu si stáhnout nějakej ten filmek o brutálních boháčích, ke kterým se jednoho dne připojím. Mezitím budu trpělivě vyčkávat a letošní zimu přežiju tím, že budu zmrzlý vajgle z nádraží sušit na topení za rozehřátou bednou, kde mi ti džoukři jednou padnou. To je statistika, vole. Dno je ještě daleko. Za chvíli jsem u tebe, Berlusconi! () (méně) (více)