Setkáme se v St. Louis

Klasika nebo vykopávka? První třetinu filmu jsem byl nadšen – na pozadí kouzelné retro komedie se postupně představily všechny postavy, nechyběl vtip ani lehkost. S příchodem další kapitoly se dostavilo rozčarování – vyprávění změnilo tón a jako mávnutím kouzelného proutku jsem sledoval absurdní pokus o napínavé drama (pětileté děvče se snažilo vykolejit tramvaj, což vyvolalo salvy smíchu u jejích odrostlých sester), ke kterému se v poslední části přifařila koncovka melo. Aby toho nebylo málo, není jasné, o kom vlastně chtěl scénárista vyprávět - divácká pozornost se přelévá z jedné postavy na druhou. A klady filmu? Již zmíněná expozice, potom muzikálové výstupy a v neposlední řadě syté barvy technicoloru. Moje úvodní otázka tak zůstává bez jasné odpovědi, proto dávám šalamounských 6/10. (23.12.2010)

Perfektní výprava, kostýmy a hra s mizanscénou bohužel nezakryje fakt, že až na ústřední myšlenku není vůbec o čem vyprávět. Zbytečná epizodičnost a střídání žánrových poloh (například halloweenská kapitola s malou Tootie) přispívá k celkové nevyrovnanosti snímku, který krom pár chytlavých písní opravdu stojí jen na místě a nikam se neposouvá. Jistě, to by se dalo opět ospravedlnit podporováním hlavního tématu, ale i tak jde oproti ostatním muzikálovým kouskům z klasické hollywoodské éry jen o poměrně zaměnitelné dílo. Ani ta idylická romance tentokrát za moc nestála... (29.12.2012)

(1001) Uznávám na světě jediný muzikál a to je Jesus Christ Superstar, ale tady se mi stala zvláštní věc. Poprvé, nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu, jsem našla v muzikálovém filmu situaci, kde hudební číslo hluboce a smysluplně slouží zápletce a postavám. Mluvím konkrétně o scéně, kdy si po velké rodinné hádce maminka protáhne prsty a po mnoha letech usedne k piánu a začne hrát. Unavený tatínek si k ní stoupne a začne zpívat slova milostné písně. A všichni uražení členové rodiny se vrátí dolů, poslouchají hudbu a pokračují v oslavě rodinného svátku s tím, že hněv je pohřben. Potom se mi také líbilo použití dětské optiky při halloweenské epizodě. (26.05.2015)

Jakkoliv miluji Judy Garland, saintlouiská idyla, natočená ve čtyřiačtyřicátém jako nostalgické ohlédnutí za věkem prosperity, bezpečí a plodnosti v metropoli rasistického Missouri, mně již při prvním zhlédnutí přišla spíše umlouvající než útěšná. Vytrvalé vyprávění o dávných jistotách pěstovaných souběžně s prvními semínky války sice prokládají opravdu krásné písně, pokojný kolorit kolébá lépe než houpací křeslo, ale ta vyhlášená hřejivá deka kouše. Vzdor dílčím anekdotickým epizodkám, zvláště těm rodinným, ryze minnelliovským, jsem nepřestával myslet na poměr mezi válečným podnětem k natočení této reminiscence a zamlčeným impulsem k boji vyhlášeným maloměstskou divadelností, zde nahlíženou jako vkusná bělošská konvence. (27.10.2017)

Slamáčková taškařice s Judy Garland? Do něčeho takového bych se přece nikdy dobrovolně nepustil. Avšak historie Hollywoodu je neúprosná a tak mi nezbývalo, než si tenhle slavný muzikálový kousek prostě dát. A nebylo to tak fatálně hrozné. Zpívá se poměrně málo a především první polovina funguje dobře jako určitá screwball rodinná komedie. Záhy se však děj trochu tříští (úplně stejný problém jsem měl s Minnelliho Američanem v Paříži) a soudržnost vyprávění ustupuje jednotlivým scénkám a číslům. Dalo se to vydržet, nicméně Judy Garland nikdy nebyla a není moje krevní skupina, takže její přítomnost na plátně je pro mě vždy spíše trpěnou událostí, než nějakým omamným okamžikem dokonalosti. Klasika odškrtnuta, vracet se k tomu asi nebudu. 5/10 (01.12.2019)