Poslední štace

Filmová společnost UFA donutila Mayera změnit konec tohoto nejslavnějšího a nejúspěšnějšího filmu hnutí Kammerspielu. Hrdost hotelového vrátného, který cítí, jak je užitečný je ohrožena. Je degradován na hlídače záchodů a vidíme úpadek jeho důstojnosti. Film byl možná tak úspěšný kvůli změněnému konci. Těžká témata kammerfilmu byla spíš pro intelektuály. Normální lidé se šli spíše do kina pobavit. (09.11.2017)

Uznávám, že tento film já jistě nezaměnitelné místo v historii kinematografie. Oslovila mě práce s kamerou, atmosféra i herecké výkony, které v dnešní době působí trochu komicky. Některé scény byly navíc zvláště povedené. Nedokázal jsem se ale přenést přes jednoduchý příběh, přehnanou délkou a místy pomalu uspávající tempo. 70% (24.02.2010)

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)

Dokonalost odkazu Poslední štace kazí jenom drobnost - existence remakeu z 50. let, který celý příběh posunul někam úplně jinam. Zatímco tady je radost trávit čas s každým okénkem filmu. Někdo tvrdí, že skutečnou úlevu pocítil například na konci Resnaise, já jí pravidelně zažívám s Janningsovým Hotelportierem. (16.03.2012)

Dráma o degradovaní ľudskej dôstojnosti. Osobne si ale myslím, prečo ten starý pánko už dávno nesedí doma v pokoji na dôchodku - alebo žeby niečo také vtedy neexistovalo? Verím, že áno. Snímok je formálne bezchybný. Režisér dokázal svojím majstrovským vizuálnym cítením dať aj tak jednoduchému príbehu ( s úsmevným, ale nedôveryhodným koncom ) razantnosť a jedinečnosť. Na dokonalých 5* to z môjho pohľadu síce nieje, ale Murnau opäť potvrdil, že nedokázal natočiť zlý, alebo zbytočný film. (26.01.2011)