V úskalí

Kdysi oslavovaná Sofia Coppola se tak nějak „stáhla“, dál píše malé velké látky, dál to vypadá, že rozumí (nejen) ženské duši, a dál tak nějak chápeme, co nám svými látkami chce sdělit. Její Marie Antoinetta zažila prázdnotu života u dvora, čerstvá absolventka filosofie Scarlett Johansson osamělost v Tokiu, Stephen Dorff coby obdivovaný herec samotu v luxusních hotelech, ředitelka, učitelka a žákyně život v ústraní při vrcholící občanské válce a v neposlední řadě newyorská matka Laura zase osamění v manželství, ve kterém její druhá polovička propadne pracovnímu nasazení. Tak trochu ztracené spisovatelce s tvůrčí krizí hodlá pomoct ochranitelský otec, který ztracený není nikdy: rozhodně ne pak v případech, kdy okolo projde nějaká přitažlivá sukně. Jelikož Laura s jeho přičiněním zavětří, že má manžel beztak poměr, stává se z tatíka zapálený detektiv. A dcera úsměvnému šmírování chtě nechtě propadne s ním. Možná je ztracená i v tom, jak zůstat atraktivní a zajímavá pro svého partnera. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ovšem znovu chybí to, co zdobilo třeba mnohými právem milované Ztraceno v překladu: spontánní sekvence, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce. Nabízí sice odlehčené scény i přirozenost, navíc se může spolehnout na gentlemanského svůdníka Billa Murrayho, přesto její sdělení, že mnohdy řešíme složité situace ještě mnohem komplikovanějšími způsoby, je přeci jenom trochu málo. (31.10.2020)

Does It Get Easier? Not yet. Well kind of, but... Milá i smutná momentka z všedního života o nejistotách, které v nás s přibývajícími roky víc a víc bují jako rakovina. Přesné dialogy, elegantní Bill Murray a New York jako kulisa pro tuhle malou screwball komedii. Těch 63% se mi zdá celkem nezasloužených a zbytečně přísných. Jasně Phoenix už do světa vypustili lepší songy, ale Sofia tu střelbu na komoru stále ještě zvládá. (19.01.2021)

Už jsem si zvykl, že Sofia Coppola točí dialogovky. K tomu dialogovky, které jsou dle mého vědomí a svědomí totálně o ničem. Nejsem totiž obyvatel New Yorku, takže některé ty názory, myšlenky, diskuze jdou totálně mimo mě. Nicméně tady to vyhrála s Rashidou Jones. Asi bych si s ní neměl, s coby Američankou, co říct, ale zase jsem měl možnost na ní hodinu a půl koukat…a to bylo docela fajn. (26.02.2021)

(98/2022) / Druhá feature kolaborácie medzi Sofiou a Billom teda nedopadla nijak extra. Ťažko uveriteľný príbeh nedostatočne uveriteľných postáv a hlavne neexistujúcich emócií. Nič sa veru ku mne nedostalo. Mám z toho filmu hrozne pocit, že sa šlo bez srdca na remeselnú chladnú istotu. Najsvetlejší moment je aj tak Bill Murray, ktorý zachraňoval čo sa dalo, ale nemal dokopy nič čo hrať. Ja myslím, že toto je koniec ambícií hviezdnej režisérskej dcéry dostať zo seba znovu raz Lost in Translation. (5/10) (19.11.2022)

Možno až príliš subtílny film, ktorý ale hovorí o celkom zásadných veciach v našich hlavách. Nie je vôbec jednoduché súdiť druhých nie podľa seba, ale ako indivíduá a vyhnúť sa tak nielen stereotypizácii, ale možno ešte viac tlaku svojho ega. Rashida sa po čase stretáva so svojim otcom Billom. Ten sa "prekvapivo" vôbec nezmenil, ale čím viac času s ním dcéra trávi, tým viac začína podliehať jeho spôsobu nazerania na svet. Ten nie je ale prvoplánovo kritizovaný, len, ako skonštatujú samotné postavy, každý prežíva to vlastné dobrodružstvo a nie každý v okolí ho musí chápať. Možno to príde mnohým divákom málo, ale mne to ako náplň veľmi príjemného celovečeráku stačilo. (04.02.2021)