Písně z druhého patra

Od Anderssona jsem viděl už tři velmi podobně laděné filmy a tenhle mi bohužel přijde nejslabší. I tady nějak chápu, co to chce říct (vlastně je to tam celou dobu dost názorné - jak každý z nás v životě svým způsobem trpíme, jak každý máme své problémy... a jo, to se mi líbí a je to pravda), ta absurdně podaná každodennost se mi zamlouvala i tady, má to symbolistické scény, skvělou a promyšlenou statickou kameru a v první polovině mě to dost zaujalo (škoda jen, že ta druhá už je taková nijaká), ale jako celek je to takové... nedomrlé, své myšlenky to někdy podává dost těžkopádně a ne zrovna nejlíp a hlavně mi v tom chybí nějaký celistvý dojem. Jasně, celý film zobrazuje jen osudy pár lidí, děj tam není, ale tu celistvost mám na mysli jak vedením těch osudů (které jsou skoro všechny divně utnuty a nedotaženy), tak myšlenkově. Vlastně snad jediný jeho film, který má nějaké uzavření, je Ty, který žiješ. Holub uzavření nemá a Písně z druhého patra sice něco na ten způsob mají, ale zase to působí těžkopádně. Špatný ten film ale rozhodně není, jen Ty, který žiješ, se povedlo o něco víc. A o trošku víc i ten Holub. A surrealistický tenhle film fakt není, spíš symbolistický. 3* (11.03.2021)

Film - nefilm. Surrealistická, dadaistická, expresionistická nálož, depresivní varieté, Monty Python bez nálady na vtípky, na těžké kocovině z nějaké skandinávské pálenky. Buďto to celé prochrápete, nebo budete mít konverzační téma na tři dny, protože ty stovky symbolů a mnohoznačných dialogů lze analyzovat donekonečna. Básníci v nemocnici, asketi na ulici, Ježíš v popelnici. (21.02.2012)

Ve většině filmů je na začátku nějaká situace. Ta se během filmu mění a vyvíjí, až se na konci uzavře nebo se něco dokončí. V tomto filmu nic takového nebylo. V jaké situaci film začal, v takové skončil. Bylo to vlastně jen takové nahlédnutí do nějakého děje. Roy Andersson ve filmu udělal minimum střihů a některé záběry mi tím pádem připadaly moc dlouhé. Proto i celý film je v klidném, pozvolném a utahaném tempu. (16.02.2012)

Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. (01.04.2008)

geniálny film, milujem anderssonov ponurý štýl, jeho čierny humor, jeho šedivú a majstrovsky skonštruovanú víziu apokalypsy a úpadku kapitalistického sveta, štúdiu ľudskej hanby a poníženia, absurdnú esej zloženú zo 46 hopperovsky komponovaných obrazov, ktoré sa dajú čítať aj samé, vyňaté z filmu, aj v rámci komplexnosti tohto snímku, ktorý patrí k najpozoruhodnejším, aké boli v poslednej dobe natočené. andersson je vizionár. (10.11.2010)