Písně z druhého patra

Roy Andersson natočil nenásilnou, nepodbízivou moralitu. Film složen z více či méně souvisejících výjevů. Výjevů maximálně pochmurných, ale podobně jako Kafkova díla absurdních a vyvolávajících onen smutný smích. Nedokážu určit, jestli smích soucitu či smích pohrdání, každopádně jde o tu nejúčinnější prevenci proti zmagoření. Kdybych měl brát Písně vážně, neřku-li osobně, asi teď přemýšlím o nejméně bolestivých způsobech sebevraždy. V žádném případě to není zlý, zákeřný film, pouze – přes všechny ty náboženské a polosnové elementy prosakuje obrovský kus pravdy o lidech a o tom, jací jsou. A je to setsakramentsky nepříjemná pravda. Apendix: Můj nejoblíbenější „výjev“? Dav lidí, snad s vědomím blížícího se konce světa, tlačí na jakémsi nádraží za vypětí veškerých sil vozíky přetékající jejich hmotnými statky. Hlavně, aby nic nespadlo. 85% Zajímavé komentáře: Dan9K, Amarcord_1, Deverant, twerp (30.08.2008)

Chladná a mrazivá vize odlidštěné společnosti ovládané jakýmisi neviditelnými ekonomickými mechanismy. Lidé jsou tu bledí, zaprášení, zašedlí, někdy děsivě obézní, ale vždy umrlí. Automatizovaný, chladný svět. Dlouhé statické záběry se shodují s jednotlivými scénami-výjevy. Depresivní a absolutně deprimující film. (09.02.2009)

Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. (01.04.2008)

75% - Tento film nám vlastně přibližuje pojem „skandinávská depka“. Málo světla, odcizení, neúspěch, výčitky, a osamělost člověka ve svých vlastních problémech. Stěžuje-li si někdo, poslouchající místo pomoci prohodí cosi o smůle a zmíní své vlastní problémy. Písně druhého podlaží je film plný symbolů s parádní výtvarnou stránkou (davové scény jsou neskutečné). Atmosféra vám zaleze pod kůži. Nemohu však dát vyšší hodnocení, protože jsem všechno úplně nepochopil. Pro všechnu tu šedou hloubku autoři možná zapomněli na formu, a celý film vlastně skončí tak podivně, jak začal. Jeho podivné leitmotivy mluví za vše: „Všechno má svůj čas.“ A „Milován budiž ten, kdo se posadí.“ Docela výzva, ne? (20.03.2007)

Ve většině filmů je na začátku nějaká situace. Ta se během filmu mění a vyvíjí, až se na konci uzavře nebo se něco dokončí. V tomto filmu nic takového nebylo. V jaké situaci film začal, v takové skončil. Bylo to vlastně jen takové nahlédnutí do nějakého děje. Roy Andersson ve filmu udělal minimum střihů a některé záběry mi tím pádem připadaly moc dlouhé. Proto i celý film je v klidném, pozvolném a utahaném tempu. (16.02.2012)