Sbohem, synu

Ano, způsob vyprávění nepochybně vtáhne do děje a přiměje nás vnitřně soucítit s manželským párem, prožívajícím osobní tragédii na pozadí politického vývoje Číny. Ale pro českého diváka, znalého čínských dějin, to, obvám se, není dost na zaplnění tříhodinového filmu. Zkracující Director´s Cut by tomu prospěl... (14.10.2019)

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95% (10.10.2019)

Charakterová drobnokresba v podobě přes několik desetiletí rozkročeného rodinného dramatu během historických veletočů Číny. Strukturou jde o ztělesnění "velkého románu ve filmové podobě". Jakkoli to má tři hodiny, tak pocitově je to minimálně na dvojnásobku. Ovšem nejde o výtku, jelikož Wang umí podmanit natolik, že ve finále nemáte pocit "že jste něco viděli", ale "že jste něco prožili". A pokud odcházíte z kina s právě takovým pocitem, tak pak není problém odpustit i mnohé nedostatky. A že jich tu pěkných pár je; silný emotivní katarzní závěr rozmělněný snad třiadvaceti konci, kolem poloviny stopáže se honí až příliš zajíců než se to navrátí k jádru pudla, ne vždy je to konzistentní (paradoxně nejlepší scéna komorního snímku je proletářská davová výpověď, která je však jak z filmu jiného režiséra), střih působí úděsně amatérsky či že fenomenálnímu ústřednímu duu ne všichni zvládají zdatně sekundovat. (08.10.2019)

Snímek myslím vyhrál Berlinale že? Film smutná a bolavý a kritikou politiky mezi řádky prostřednictvím příběhů lidí přes tři desetiletí. Je to krásně nasnímané. V závěru přichází vykoupení. Měl jsem problém se orientovat v tom, kdo je kdo, kdo za co může, jak jdou události za sebou. Režisér podával informace a emoční dávky postupně. Předložil mnoho osobních i společenských témat. Od kritického pohledu na to, jak čínská politika zakazující mít druhé dítě dopadá na soužití lidí, přes vyrovnávání se s bolestivými ztrátami po otázky, jak dojít smíru s vlastním svědomím. Z Číny chodí do světě nebezpečné pandemie. Prasečí a Ptačí chřipku se podařilo zázračně utlumit, koronavirus už ne. Měl by jim někdo zakázat požírat divoká zvířata na nehygienických trzích. Z českého pohledu je pak zapotřebí dodat – a důvěrně varovné! Nejenom k třicetiletí svobody se totiž hodí filmařsky působivá připomínka, že to přece není ani tak dlouho, ani tak daleko: typické rodinné Pelíšky za totality. Film nikterak okatě nedrásá, i tady se příbuzní scházejí, slaví, baví, případně na sebe významně pomrkávají, kdykoli si slovo bere někdo ze stranických kádrů. Více či méně poddajní hrdinové se upínají k dětem. "Pro nás čas se zastavil už dávno, jen čekáme, až zestárneme.“ Konstatování ústředního manželského páru v sobě shrnuje všeobecnou vůkolní rezignaci. Domácích rituálů, i k úklidu svého vyplaveného obydlí se dvojice pustí takřka beze slova; o čem by taky ještě mluvili, všechno důležité už si řekli. Struktura vztahů sledovaných během období let 1979–2013 je poměrně složitá, překombinovaná střihová skladba jde občas vyloženě na nervy, nicméně podstata, tedy rodinný mikrokosmos v duchu Pelíšků, si podmaňuje. Protože přes veškeré proměny měst, životních podmínek, generací i technologií zůstává lidská bolest stále stejná, podobně jako koloběh ztráty, vzpoury, znovunalezení a vyrovnání. (14.04.2020)

Jakoby na mě někdo na tři hodiny hodil de(p)ku, a zaplaťpánbů je alespoň konec o moci rodičovské lásky katarzní. Ve stylu evropských dramat nasnímaná sága čínské rodiny působí jak stvořená spíš právě pro západní trh, se snahou získat nějakou tu festivalovou cenu. Střídají se tu silné momenty s velmi dlouhými nudnými pasážemi, a celkově je snímek snad až příliš vážný, což je naprosto vysilující. První část zbytečně rozsáhlé stopáže divák hledá záchytný bod v matoucí časové posloupnosti vyprávění, marně se snaží utvořit si vztah k nějaké postavě, a to za nesnesitelného, neustálého doprovodu čínské verze notoricky známé "Auld Lang Syne" (neoriginalita soundtracku film sráží). Sbohem synu vyžaduje hodně trpělivosti, ale jak zajímavé pozadí čínské "perestrojky", tak zejména ty výstižné intimní rodinné momenty za to nakonec stojí. (16.09.2020)