Faces
Režie:
John CassavetesScénář:
John CassavetesHrají:
John Marley, Gena Rowlands, Lynn Carlin, Seymour Cassel, Val Avery, Dorothy Gulliver, Christina Crawford, Darlene Conley, Joanne Moore Jordan (více)Obsahy(2)
Ocitáme se ve čtrnáctém roce manželství Richarda a Marii. Ani jeden z nich není spokojen s jejich současnou situací. Maria se po vzoru svých přátel rozhodne hledat romantické uspokojení někde jinde, zatímco Richard si platí prostitutku. Maria stráví jednu noc s hipíkem, ale cítí se stejně neuspokojena jako ve svém umírajícím manželství. Hluboký a velmi upřímný příběh zkoumá moderní zralé vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
(1001) Nevím, jak moc se nechám předem ovlivnit názory cizích lidí. Ráda bych si myslela, že málo nebo vůbec, ale asi to není pravda. Těsně před tím, než jsem se podívala na Faces, tak jsem od nejmenované osoby slyšela, že na její vkus se ve filmu moc mluví, ona má dojem přeplněnosti a nedovede si to užít. A přesně tento pocit jsem během sledování měla taky. Ale snad to s tou mojí stádností není tak strašné, protože zároveň mi před filmem někdo jiný říkal, že to je nejlepší film na světě. Doufala jsem, že to budu mít taky tak, ale místo toho jsem pořád nervózně čekala, kdy to začne být tím nejlepším filmem na světě, a říkala si, že se tam fakt moc nějak kecá. ()
Film o chlapečcích a holčičkách, díky němuž je můj odpor k lidstvu nyní o něco slabší. Film nutící diváka k maximálnímu soustředění, za což ho odmění odhalením pod povrchem banalit skrytých nepřeberných samozřejmostí. Film ohromující tím, že jedna postava projde kolem druhé. Po čtvrthodině jsem to chtěl vypnout, když tu náhle jsem se čehosi chytil a ještě že jsem to neudělal. Krása. Napětí. Permanentní zvrat v konstantnosti. Nádherný, vychytaný finální obraz následovaný pěknými závěrečnými titulky. Ale nechápu, kde teda vzal Dick to cigáro. Z komentářů si přečtěte Foma, na pivo jděte s Pohrobkem a Morien. /// Nový komentář: lupuscanis, commentator angelicus - čtěte. ()
Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. ()
Akýsi protiklad hollywoodskemu divadelnému spôsobu nakrúcania medziľudských vzťahov, aké sme často videli v 50. rokoch, ale napríklad aj vo Virginii Wolfovej. Čiže je to protiklad ku kvalitnej tvorbe pre dospelé publikum formou kvalitnej tvorby pre dospelé publikum. Nehovorím, že je viac výstižný, ale scenár mi nepripadal ako scenár, ale ako čistá improvizácia, čiže ako život. To je Cassavetesova jednoznačná výhra. Konverzačny v dvoch bytoch ustoja bez problémov na prvý pohľad premrštenú stopáž a je to dané tým, že v podstate zabúdate na to, že pozeráte naratívny film a máte pocit ďalšieho člena partie. A možno budete mať pocit, že aj vy strácate dôstojnosť. Faces je akýsi predchodca dogmy, je iný, ale aj podobný novým vlnám, dôležité je, že je maximálne svojský. ()
Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. ()
Reklama