Tváře

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] (22.07.2023)

Kdo jiný se více hodí k zachycení drobnokresby života americké střední třídy, než americký režisér působivě využívající zoomu a detailů. Až díky kameře tak můžeme zblízka postřehnout, že tváře hrdinů jsou jen charakterové masky, zpod kterých v kradmých záblescích vysvítá beznaděj, marnost, hořkost. Smích, který je jen šklebem, kterým chceme jen o něčem přesvědčit ostatní a hlavně sebe. Stejně tak hledat vysvobození a zapomnění v zábavě je marné u lidí, kteří se již neumí bavit, a proto jejich večírky končí v kocovině falše. A tu chvíli uvědomění, že v naši pózu jsme neuvěřili ani my sami, že všechno je opravdu v p*deli, že namísto v luxusně vybaveném řadovém domě se nacházím na dně, tu chvíli kdy nediegetická hudba ustává (a Cassavetes se bez ní s klidem obejde), tu chvíli umí Cassavetes natočit jako nikdo jiný. (16.07.2014)

O Johnovi Cassavetesovi som doteraz vedel iba to, že sa preslávil filmom Tiene a používa dokumentaristický prístup aj v hraných filmoch. Dnes už viem, že s jeho filmami budem mať asi problémy. Tváre som dokázal sústredene sledovať asi pol hodinu. Zmyslom hodnotenia tohto nezmyslu je korekcia neodôvodneného nadšenia doterajších 41 divákov a brzdenie neprimeraných očakávaní ich nasledovníkov. (03.04.2011)

Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. (18.03.2011)

První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. (21.08.2005)