Pokoj mého syna

myslel jsem si, že nutně nudné zlo v podobě první nijaké půlhodinky bude vykoupeno silným zlomem a emočním napalmem ve zbytku času... bohužel se však téměř nic nezměnilo, film si dál nevýrazně plyne a jediné, čím zaujme, jsou autentické herecké výkony rodičů a sestry... zlatou palmu ode mě tedy neee... 50% (26.10.2008)

Syn zemřel příliš pozdě. Za půl hodiny. To už jsme s ním vstoupili do kontaktu, trochu jsme ho poznali, něco se o něm dozvěděli, našli pro něj mnohé sympatie. A nám nezbývá než se spolu s otcem, matkou a sestrou plavit jejich časem. (You talk to me as if from a distance / And I reply with impressions chosen / From another time, time, time - zpívá případně ke konci filmu Brian Eno.) Vše se postupně, snad dočasně rozpadá jako keramika. (sekvence "užitná keramika" a "zábavní park" patří k vrcholům kinematografického myšlení). Otec Giovanni Sermonti to svaluje na "ztrátu objektivity", která mu znemožňuje pracovat a milovat, manželce chovat se neafektovaně, a dceři povznést se nad výrok volejbalového rozhodčího. Nanni Moretti, vedle scénáře a režie, zvládl bravurně i hlavní roli (jak by to asi udělal i Robert de Niro, kterému se podobal zjevem i projevem). Pozn.: Film si silně připomněl skvělou - a v rámci jejího díla nedoceněnou - knihu Virginie Woolfové "Jakobův pokoj". (23.01.2015)

Schovaní svých ulitách, komunikují spolu jenom sporadicky. Naslouchají, ale nechápou. Teprve když se jejich odloučení přenese z duševní do fyzické roviny, začnou si uvědomovat, co všechno dosud přehlíželi. Jejich smutek se zdá být nekonečným. Nanni Moretti všechnu tu tíhu přenáší na diváka, bez nátlaku nás navádí k tomu, abychom si zkušeností ztráty prošli společně s hrdiny. Synův pokoj je vybudován na pečlivě odpozorovaných detailech rodinného soužití. Unikátnost filmu spočívá v jeho nenucenosti, v zájmu o obyčejné, v němž se sami dokážeme snáze najít. Ústřední tragédii nezveličuje (jak Italové rádi činí), jenom opatrně ohledává. Nebojí se ani odlehčujících scén, jejichž vyloučení by životy postav akorát zploštilo. Na klíčovou událost vyprávění nejsme dopředu dlouze připravováni, prostě se přihodí jako přirozená součást života. Dramaturgicky film oživuje rozdělení na dvě překrývající se poloviny. Repríza dřívějších záběrů, nyní ale pomalejších a posmutnělých (dlouhý „following shot“, upozorňující na propojenost Giovanniho osobního a pracovního života), nutí k porovnání, ke hledání rozdílů a „nacházení“ toho, co absentuje. Také Giovanni si nakonec uvědomuje, že jediným spohlehlivým prostředkem k zaplnění mezer nakonec pravděpodobně (protože konec, s postavami rozcházejícími se různými směry, je víceznačný) nebudou psychoanalytické poučky, ale čas, který přes všechny odchody a příchody bližních, nikdy plynout nepřestává. 85% (17.09.2013)

Poriadne deprimujúca dráma rodiny silne poznačenej tragédiou, zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Spočiatku pohodová atmosféra pri predstavovaní sympatickej rodinky (dobre prekreslené postavy) sa po rodinnej tragédii náhle mení na dusivé napätie, ktoré sa ešte v priebehu filmu stupňuje a až jeho záver prináša úľavu. Intímne stvárnený príbeh sa sústredí hlavne na postavu otca a manžela (presvedčivo zahraného samotným režisérom Nannim Morettim), ktorý sa živí ako psychiater. Jeho rola sa pri zaujímavo stvárnených psychoterapiách ukazuje ako veľmi nevďačná, obzvlášť pri traume, ktorú osobne prežíva. Zaujímavo pôsobia aj jeho predstavy o alternatívnej realite. (30.11.2022)

Jemný a citlivý film, který ukazuje, jak harmonické vztahy mohou člověka nést v okamžicích velké tragédie. Psychiatr, který ztrácí profesionální nadhled v okamžiku, kdy jej hluboce zasáhne smrt syna. Problémy ostatních jsou ničím v okamžiku prožívání vlastní tragédie. Nedokážeme odpovědět na otázku, proč se to stalo právě nám. Jediná odpověď, která nedokáže dát uspokojení těm, kterých se to týká, ale je pravdivá – a proč právě nám se to stát nemělo. Nic se nedá vrátit zpět a nemá smysl obviňovat sebe ani ostatní. Musíme žít dál a milovat ty, kteří s námi zůstali. (31.03.2012)