Oidipus král

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. (18.12.2005)

Otázkou dne je, co tento film chtěl světu říci. Pasolini chtěl upozornit na dva základní tematické aspekty - autobiografický a politicko-sociální. Příběh Oidipa je znám snad každému a zde se jedná jen o jeho přenesení na plátno. Bohužel v otřesných exteriérech Maroka a strašných kostýmech. To si jistě Sofoklovo dílo nezasloužilo. A úvod a závěr filmu? Jak napsal Matty:"Prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy." S tímto tvrzením plně souhlasím. Ovšem režisér to vidí samozřejmě jinak. Počátek vyobrazuje Pasoliniho narození a jeho odpor proti nástupu fašismu. Konec pak tragického hrdinu, chudého žebráka v průmyslové zóně Milána let šedesátých. Jistou výpoveď v tom tedy lze nalézt, avšak já jsem ji neobjevil a celý film ve mě zanechal mdlý dojem. (01.03.2007)

Nebýt prologu a epilogu ze současnosti, byla by to obyčejná adaptace antické tragédie. Prostřední část totiž není ničím víc než velmi neosobním a zdlouhavým dramatem na téma neovlivnitelnosti osudu. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy, jinak nemáme nad čím dlouze přemýšlet. 70% (27.04.2006)

Nejprve musím podotknout, že to bylo školní představení, tak proto občas bude můj komentář trochu zaujatý... Začátek vypadal dobře, naladil mě na vlnu zmodernizovaného Oidipa, ale když jsem konečně nahodila na kolej novověk... bum a jsme zpátky ve starověku... Oidipovy myšlenkové pochody v dospělosti se mi občas zdály nepochopitelné- zlomí chlapovi nohu, s řevem uteče, zabije dalšího chlapa a s řevem se vrací zpátky, zlomí chlapovi druhou nohu, zabije krále a potom vrazí do chlapa s oběma nohama zlomenýma něco jako veslo. Milostné scény působí neskutečně směšně, za všechny- Matko! ... V duchu jsem se modlila ať už to skončí, ať už Oidipus konečně ztlumí hlas... Co ta sfinga?... Když si nakonec tak nějak unáhleně vypíchne oči, tak bum bác, a jsme zpět v novověku, kde žije slepec... Že by potomek? Kamera se mi zdála nějak roztřepaná, točivé záběry mě místy donutily zavřít oči. Hudba tu nedokážu popsat, ale vím, že mě bolela hlava. A když se vám do bolavé hlavy zařezává pronikavá flétna, celkem to bolí. Finálně mi jako dobrý nápad připadal začátek a konec, jinak nechtěně směšný film, který si znovu určitě dobrovolně nepustím... (22.05.2006)

Nejlepší komedie, jakou jsem v poslední době viděl. Nehodlám zde rozebírat marocké kulisy, africký komparz či směšné rekvizity. Co mne nejvíce pobavilo na adaptaci legendárního příběhu z Řecka jsou nelogičnosti ohledně soubojů. Jako příklad bych uvedl scénu, kde Oidipus "ubodá" svého otce. Nejenže je jeho meč stejně tupý, jako samotný scénárista, tudíž je probodnutí nepřítele zhola nemožné. Co ale nejvíce praští do očí je moment, kdy se celá čepel ohne po srážce s dřevěnou násadou (!) vozu, aby v dalším záběru byla krásně rovná a hlavní hrdina s ní mohl zabít svého rodiče. A to je pouze zrnko písku v moři pitomostí. Žádný art, pouze čistě amatérské dílo a jméno tvůrce v titulcích to nijak neomlouvá. (01.12.2009)