Edipo re
Kráľ Oidipus
Oedipus Rex
Oedipus Rex
Režie:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Giuseppe RuzzoliniHrají:
Silvana Mangano, Franco Citti, Alida Valli, Julian Beck, Ninetto Davoli, Pier Paolo Pasolini, Carmelo Bene, Laura Betti, Isabel Ruth (více)Obsahy(1)
Příběh začíná v předválečné Itálii. Mladým manželům se narodil syn, na něhož otec velmi žárlí. Poté se děj přesouvá do doby antické a sleduje osudy malého dítěte, které mělo být zabito v poušti. Chlapec je však zachráněn, pojmenován Oidipús a přiveden ke korintskému králi jako jeho syn. Oidipovi je předurčeno zabít svého otce a oženit se se svou matkou. Ve chvíli, kdy se o neblahé věštbě doví, uprchne vyděšený Oidipús ze svého domova, čímž nevědomky začíná naplňovat svůj osud. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Zlatý Lev - výběr ()
Nebýt prologu a epilogu ze současnosti, byla by to obyčejná adaptace antické tragédie. Prostřední část totiž není ničím víc než velmi neosobním a zdlouhavým dramatem na téma neovlivnitelnosti osudu. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy, jinak nemáme nad čím dlouze přemýšlet. 70% ()
Přenádherná krajina. I komponování obrazů v ryze estetických intencích se mi dost líbilo. Proto je pro mě nepochopitelné, proč byla kamera místy tak rozklepaná a proč to vypadalo, jako by to natáčela banda nadšených kamarádů po civilní šichtě. Škoda, že to PPP neudělal celý v současnosti. A jednoznačně miluju Juliana Becka v roli slepého věštce. ()
Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. ()
Zajímavé zpracování starého námětu v pasolinovském stylu. 70% ()
Nejlepší komedie, jakou jsem v poslední době viděl. Nehodlám zde rozebírat marocké kulisy, africký komparz či směšné rekvizity. Co mne nejvíce pobavilo na adaptaci legendárního příběhu z Řecka jsou nelogičnosti ohledně soubojů. Jako příklad bych uvedl scénu, kde Oidipus "ubodá" svého otce. Nejenže je jeho meč stejně tupý, jako samotný scénárista, tudíž je probodnutí nepřítele zhola nemožné. Co ale nejvíce praští do očí je moment, kdy se celá čepel ohne po srážce s dřevěnou násadou (!) vozu, aby v dalším záběru byla krásně rovná a hlavní hrdina s ní mohl zabít svého rodiče. A to je pouze zrnko písku v moři pitomostí. Žádný art, pouze čistě amatérské dílo a jméno tvůrce v titulcích to nijak neomlouvá. ()
A to jen za několik málo záběrů na Silvanu Mangano, jinak jsem zvra*ela nemálo. ()
Osudové predurčenie versus márna snaha o jeho prelomenie v pasoliniovsky svojskej adaptácii známeho krvismilného mýtu. Narodenie Oidipa sa nesie v znamení freudovskej tézy o vzájomnej nenávisti novorodeniatka a otca ako neželaných konkurentov k prejavovanej láske matky. Vnútorné monológy nevedomia v podobe medzititulkov prebratých zo Sofoklovej hry sú tu prepojené s ideou, ktorej všeobecná platosť je zdôraznená časovým posunom deja z antiky do prvej polovice 20. storočia. Záver je tiež v znamení prepojenia myšlienky, o zaslepených nevedomých hráčoch, naprieč vekmi. Prostrednú, najdlhšiu časť vypĺňa herecky a hudobne expresívny, strohý, no farebne krásne kontrastný samotný príbeh, držiaci sa pomerne verne predlohy, nakrútený v podmanivých marockých exteriéroch. ()
Amatérstější film v "červeném" jsem ještě neviděl. Více raději nerozpitvávat...nebo chcete? ()
Pasolini previedol klasický príbeh do výsostne filmovej reči, ktorej veľkoleposť je umocnená metafyzicko-surreálnymi prvkami (prázdne vyprahnuté priestory s "barbarskou" berberskou architektúrou, mimoriadne sugestívne masky veštkyne a sfingy a v neposlednom rade drásavo expresívna japonizujúca hudba odkazujúca snáď ku Kurosawovmu Krvavému trónu). Vzhľadom k tejto štylizácii mohol Pasolini upustiť od "povinného" pátosu, miestami vari až nechcene komickému. Úvodný predlhý záber na tvár dojčiacej Silvany Mangano, v ktorej sa objavujú protichodné emócie, je nezabudnuteľný a zaručene bude diváka "strašiť" až po kremáciu. PS: S odstupom času pridávam hviezdičku. Vlastne nie, ona sa pridala akosi sama. ()
Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. ()
No tak musím se přiznat, že přibližně prvních 10 minut jsem měl silné nutkání film vypnout. Poté jsem si však tak nějak na vše zvyknul. Vše se nějak ustálilo a začalo se jet přibližně po Sofoklových kolejích. Film se velmi slušně drží předlohy - tedy neovlivnitelnosti předpovězeného osudu. Zpracování filmu je však děs a hrůza. Dokonce při té mečovací scénce jsem měl pocit, že si z diváků dělá režisér Pier Paolo Pasolini prdel. Herci jsou neskutečně nesympatičtí, a to úplně všichni. Přostředí kde se děj odehrává je naštěstí slušné. Dávám 2* s očima v takové poloze jako byly Oidipovy oči v samotném závěru. A věřte, že toho zrovna moc neviděl. P.S. Viděno v italštině s anglickými titulkami. ()
Titulný protagonista: Kráľ Oidipus; sa teda snáď i čochvíľa konečne dozvie až 2 zaujímavé informácie, nie konkrétne: 2 naprosto šokujúce zistenia, priamo sa dotýkajúce jeho [v rámci tohto diania, nevyspytateľnej] osoby, ktoré ho vskutku akosi mimoriadne vydesili k smrti!, a práve preto sa i vehementne snažil pred nimi ujsť čo najďalej, kam ho v podstate iba nohy zavliekli, čo kľudne môže byť trebárs i naprieč touto thébskou, resp. v tomto prípade gréckou, miestami taktiež trochu viac aj povedzme nehostinnou krajinou, počas čoho vlastne [po]stretáva[l] »KOPEC ĽUDÍ«, pred ktorými by sa mal určite čo najviac STRÁNIŤ, ale najskôr to vyzeralo najmä iba tak, že ho k daným súvislostiam niečo zakaždým sakramentsky, a k tomu i obzvlášť priťahovalo! Samozrejme, že ďalej ani nebudem zvláštnym spôsobom spoilerovať, čoho sa ústredná postava tak strašne obávala, pretože vtedy by som potenciálnym divákom pokazil veľmi luxusný, filmový zážitok, aký sa mi uprostred sledovania totižto naskytol; no šikovnému divákovi si stačí prečítať len obsah k danému titulu, a už zrazu náhle vie, ako sa veci vlastne majú, ale i napriek tomu ani vonkoncom správne ne[vy]tuší, akou nadštandardnou formou sa na dané udalosti bude pozerať, čo mu zrovna umožní tento 1. farebný film: P. P. Pasoliniho, ktorý si v ňom strihol i malú úlohu. • Ústredný predstaviteľ mýtického Oidipusa: taliansky herec: Franco Citti, väčšinou trpel akýmsi «oidipovským komplexom», čo súčasne predstavovalo i ústrednú líniu udalostí a vzťahov v jednom a tom istom ponímaní. Geniálne stvárnenie [ANTI]hrdinu podobne, ako i v debutovom počine: Accattone, kde ma tentohľa herecký umelec presvedčil v tom, že mám s ním do budúcna ešte počítať... • A to ani nehovoriac o kompozícii obrazu, strihovej skladbe, hudby a zvukových ruchov, tak to je pre mňa normálne hotový »balzam na dušu«, vrátane i predstaviteľky matky/Kráľovny Jocasty v náležitom podaní Silvanou Manganovou! • Toto podarené, kinematografické dielko, ale nie je automaticky určené pre každého filmového konzumenta. ()
Úžasně promyšlený a v každé drobnosti vypiplaný film, přestože pro nezkušené oko to může působit zcela opačně. Je třeba se zaměřit na detaily a až potom na celek. Opět výtečný Franco Citti a také ikonická Silvana Mangano. Zvláštní, ještě před dvěma měsíci by mě nenapadlo, že si do té doby mnou nepříliš prozkoumaného Pasoliniho tak oblíbím. ()
Nejprve musím podotknout, že to bylo školní představení, tak proto občas bude můj komentář trochu zaujatý... Začátek vypadal dobře, naladil mě na vlnu zmodernizovaného Oidipa, ale když jsem konečně nahodila na kolej novověk... bum a jsme zpátky ve starověku... Oidipovy myšlenkové pochody v dospělosti se mi občas zdály nepochopitelné- zlomí chlapovi nohu, s řevem uteče, zabije dalšího chlapa a s řevem se vrací zpátky, zlomí chlapovi druhou nohu, zabije krále a potom vrazí do chlapa s oběma nohama zlomenýma něco jako veslo. Milostné scény působí neskutečně směšně, za všechny- Matko! ... V duchu jsem se modlila ať už to skončí, ať už Oidipus konečně ztlumí hlas... Co ta sfinga?... Když si nakonec tak nějak unáhleně vypíchne oči, tak bum bác, a jsme zpět v novověku, kde žije slepec... Že by potomek? Kamera se mi zdála nějak roztřepaná, točivé záběry mě místy donutily zavřít oči. Hudba tu nedokážu popsat, ale vím, že mě bolela hlava. A když se vám do bolavé hlavy zařezává pronikavá flétna, celkem to bolí. Finálně mi jako dobrý nápad připadal začátek a konec, jinak nechtěně směšný film, který si znovu určitě dobrovolně nepustím... ()
Tento film se mi těžko hodnotí. Je v něm hodně technických chyb, některé herecké výkony jsou směšné (zvláště pak ty hysterické, Oidipus má ve scénáři řvát a tak herec prostě řve). Útlou knížku jsem četl, tam kde kniha začíná, tam se s Pasolinim doberem asi za 70 minut. Ale není to na škodu, Pasolini si to udělal po svém a knížky se otrocky nedržel. Látka je šokující (a ve své podstatě atraktivní), Pasoliniho zpracování má atmosféru, ale postrádá tah, drama přestává být dramatem. ()
Ten film má skvělou výpravu, výborné exteriéry, zajímavé kostýmy (snad jeden z mála filmů, kdy jsem si něco takového podrobně prohlížel), jenže mi vůbec nesedl příběh, respektive způsob jeho vyprávění. Franco Citti jako by se teprve rozehrával, občas mi svou křečovitostí připadal až trapný. Chytlo mě to až někde půl hodiny před koncem. Tam se najednou všechno změnilo, příběh chytl pořádný dech, nabral koule a strhl mě s sebou, Citti se rozehrál a Silvana Mangano v modrých šatech je naprosto božská. Pasoliniho ćameo velmi pobavilo. Ne že by byl nějak extra špatný, ale zatím je to nejslabší film, co jsem od Pasoliniho viděl. ()
Pasoliniho Oidipus král je moderním zpracováním známého antického tématu, rozvíjeného, podle vlastních slov tvůrcových, na podkladě Freudova a Marxova učení......... Scénář - Sophocles a Pier Paolo Pasolini ()
Ticho, řev a hrozivá pomalost, jakoby se po poušti plazil Chřestýš. Průběh uštknutí je bolestivý, konec tragický. Říká se, že film, který člověka zasáhne, ve špatném nebo dobrém smyslu, tak že na něj vzpomíná i po čase, je dobrý. Můj názor na snímek dozrával pár měsíců a přece mi obrazy z něj stále zůstávají v hlavě. Oidipus král staví na známém řeckém mýtu a snaží se všechny jeho základní rysy a výjevy, jež předkládají různé zdroje spojit v jeden celek. Výsledkem je úžasná tragédie s námětem, jež nepatří jen do dob starých Řeků a jež zasáhne v kterékoliv době. ()
Pasoliniho adaptace ("Ne osud! My tomu chtěli!" vykřikne Oidipus ve chvíli prozření) asi nejprůzračněji odhaluje neporozumění, s nímž si Oidipův mýtus často vykládáme. Běžně se uvádí, že Oidipus (stejně jako další řecké tragédie) pojednává o nezměnitelnosti vlastního osudu, který nám nevyzpytatelně určili potutelní bohové, o tom, že nemáme svobodnou vůli, že neunikneme předpovězené sudbě a svému konci, ani když jsme o něm předem zpraveni a jsme ochotni udělat cokoli, abychom se mu vyhnuli. *** Jenže při hlubší reflexi se ukazuje, že všechny řecké tragédie učí témuž: za provinění proti přirozenému běhu věcí stihne zpupného člověka poměrně vyzpytatelný přirozený kauzální trest, kterému neujde on, ani všichni, kdo jsou s ním spojeni a vědomě či nevědomky prohlubují prvotní zkázu. Že harmonie se obnoví, až vymýtí všechny důsledky zaslepené mocichtivosti a sobectví. (Což je extrémně tragické pochopení, když přestaneme izolovat jednotlivé příběhy lidských selhání a jejich kauzalit, na nichž se tyto principy učíme chápat, z přediva naší složitě propletené a dlouhé generace se vyvíjející společnosti mnoha selhávajících lidí, v níž se různé procesy spuštěné různými pohnutkami ovlivňují nelineráně kauzálně navzájem.) *** Tak i zde. Oidipus Rex začíná jako příběh o zlém činu člověka, krále Láia, který se ze zpupnosti a sobectví vzepře přirozenému běhu věcí, toku času, a o kauzálních důsledcích, které s ním pak chtě nechtě nesou vinní i nevinní, vědomí i nevědomí. Vše, co poté logicky potká Láia, Oidipa i Iocastu, není žádný krutý osud a naplnění zlé věštby, která udeřila z čistého nebe, ale jen kauzální důsledky Láiova prvotního vzepření se běhu věcí a Iocastina pohodlného, licoměrného podvolení se jeho rozhodnutí. Jestliže Láios a Iocasta nepřijali svého syna se zdravou rodičovskou láskou a důvěrou a nepečovali o něho, jak měli, ale vyhnali ho, jako nepohodlného soka, který muže okrádá o přízeň jeho ženy, a následníka, který jim jednou všechno vezme, včetně života, jednali pod vlivem nezdravého sobectví, zpupnosti, s níž věřili, že si život, bohatství i vládu podrží napořád. Neměli se bát, pokud věštba pravila, že je o život, vládu i statky připraví jejich syn – každý nějak skončí a metaforicky vzato by na takovém konci nebylo nic v nepořádku, měli proroctví přijmout s důvěrou. Ale synek jim nebyl pohodlný už jako malý, obtěžoval je, chtěli se věnovat svým letmým rozkoším. Láia připravoval o pozornost jeho ženy, a ani jí to nebylo příjemné. Kdyby se ovšem nebáli, kdyby jejich sobecký strach o vlastní pohodlí a moc nebyl vtělený jejich povaze, kdyby jejich povahy opanovala místo strachu láska a důvěra, věštba by ani nevznikla, ani se nemohla naplnit. Věštba jen opisovala jejich charakter, příští důsledky jejich zpupnosti, zlé mocenské smýšlení, které už jim kolovalo krví a selo zkázu. Uniknout se věštbě nedalo jen proto, že neměli vůli stát se lepšími lidmi a postavit se svým strachům a svému sobectví, nejednat krátkozrace ze zášti, vzteku, strachu a sobectví, ale zpytovat. Že nechtěli vědět a rozumět, že nejsou dobrými lidmi, poslušnými řádu věcí. Potíž je vždycky v tom, že svoje jednání a cítění nezpytují ti, kteří by zrovna měli, a ti ostatní neznalí kontextu pak dlouho nerozumí, proč věci jsou, jak jsou. *** V Pasoliniho adaptaci je mimochodem poprvé zřetelně pojmenována právě i Iocastina aktivní vina: to ona vydá svého synka otroku k utracení, protože se bojí věštby, která praví, že syn jednou připraví své rodiče o život, či prostě proto, že starat se o takové děcko místo radovánek je většinu času otrava. Jak pohodlné, racionalizovat své jednání vzdálenou věštbou. A pak, na konci Pasoliniho příběhu, když věci vyjdou najevo, se Iocasta oběsí jako nenapravitelně zlá a odporná mrcha nikoli proto, že by ji snad lidsky zděsilo, jakých nenapravitelných zvrhlostí se dopustila a jaké potomky přivedla na svět, ale protože se (zbytečně, ale strach má velké oči) obává Oidipova hněvu nad tím, jak krutě a vypočítavě se k němu jako matka zachovala. Bojí se pomsty, toho, že si na ní její přeživší zmučený syn vylije vztek. - Tohle je od Pasoliniho odvážný a originální interpretační posun, a myslím, že tím nejlepším směrem! *** Vše ostatní, co se tím prvotním Láiovým a Iocastiným odvržením vlastního syna rozběhne, včetně dospělého Oidipova života, je pak už pokřiveno a do sebe zpětnovazebně zapleteno jako autoimunitní choroba vlastní krve, jako leukémie, jako trest za prvotní neadekvátní Láiovu a Iocastinu reakci, kdy přirozenou pudovou reakci a lásku v rodičích přehluší sobecký strach, zvrácená sebeláska a touha po pohodlí. Trest za vzepření se přirozenému řádu a spění věcí. Zplodili dítě, o které se starali příšerně a pak je vyhnali, a když přežilo, nese si v sobě nevědomou nedosycenou touhu po matce a nenávist k otci místo úcty a respektu a nasycené lásky a zdravého opouštění domova a spění kupředu. A autoimunitní reakce je na světě. Jistěže že Oidipus na potkání zabije svého otce, nese v sobě nevědomou znalost toho, jaké zlo už jeho arogance, s níž se znovu potkává, spustila, a to ho rozdráždí. A jistěže ho to k matce vábí, nenaplněnou, neuspokojenou touhou, ale bez informací, které by měl mít, zamění druhy přitažlivosti a lásku po mateřské náruči za lásku erotickou. A jediné, čím může uspíšit zhojení poškozených vláken v harmonickém předivu reality, je začít poctivě zpytovat znamení a signály, čímž konečně přijde věcem na kloub, a nepodlehnout pak prchlivosti a potřebě se nějak pomstít, ale přijmout vlastní invaliditu a nutnost svého vyobcování, aby to všechno zlé, co bylo zaseto, s ním pokud možno skončilo. *** Pasolini myslím dobře odkrývá komplexní, či holistický přístup, s nímž v antice ke zkoumání světa a místa člověka v něm přistupovali: vesmír dosahuje harmonie zároveň na etické, estetické, matematické, ale i biologické, fyzikální, emoční a energetické rovině. Jakmile se člověk vzepře řádu věcí, přivolá na sebe trest, který se odrazí ve všech rovinách, a harmonie se obnoví, až vymizí všechny důsledky, jako se zklidní zčeřená hladina, vytratí se stopy invalidní genové sekvence, ustálí se falešně rozvibrované struny – pokud to nebudeme roztáčet a rozněcovat z vlastní malosti dál. *** Zvláštnost: Oidipus si vypíchne dýkou obě oči, vidíme krev, ale v závěru filmu se několikrát dívá do kamery slepýma očima, které nejsou nijak poraněné. *~ () (méně) (více)