Médea

Pro mě zatím suverénně nejhorší (protože mdlý) Pasolini. Jednotlivé momenty jsou samy o sobě docela zajímavé a působivé, ale jako celek ten film vůbec nefunguje, nedrží pohromadě ani neháže nějaké zvláštní myšlenky. Je sice fajn, že je velká část filmu vyprávěna téměř beze slov, ale způsob podávání příběhu byl příliš zmatený a podivný i na mě. Důsledkem těchto zvláštních strategií je to, že se ani ne dvouhodinový snímek neuvěřitelně táhne. Každopádně je třeba pochválit alespoň velmi dobrou hudbu a operní divu Mariu Callas. (30.04.2013)

Musím říct, že v několika chvílích se mi drala do hlavy slova jako "pěkný, no, ale pořád se koukám na Médeu?" A někdy před polovinou se to všechno spojilo a došlo mi, že na nic jiného než právě na Médeu není možné takto koukat a že je jen logické, jak je celý ten symbolický příběh vystavěn. -"K čemu mi to všechno je?" -"K ničemu. To je realita." --- "Tak dlouho, dokud vím, že existuji, chci trpět!" (25.10.2010)

Nikdy jsem Pasoliniho filmy neměl moc v oblibě, ale to co předvádí tady... Hele, úvodní záběr je na pindík malého kluka (takže podle mě Pasolini nebyl jenom teplý, ale i pedofil) a závěrečná scéna - prostě uprostřed dialogu střih a kaněc filma. Střihová skladba mě tady obecně hodně rozčilovala - nepovažuju za umění, když někdo poruší vše, co má film obsahovat - rámování obrazu, návaznost scén, nezáběrování přes osu apod. A to nemluvím o příběhu - hele, sledovat na úvod deset minut kentaura, který ve dvou scénách stojí trpně na jednom nebo druhém místě (nemůže se hnout, aby nešlo poznat, že je to maska - jako to měl Potměšil u Němce ve Jméno kódu rubín) a zavile deklamuje, to samo je hodně nefilmové. To, že ze sebe chrlí jména a vztahy asi patnácti bohů a polobohů, z nichž si po dvou sekundách nepamatuji už ani jednoho, to je taky docela drsné. Navíc nechápu, proč kentaur v dalších scénách není kentaur. Ale furt deklamuje. Nebo ty dlouhé, předlouhé záběry, kdy někdo někoho natírá, obléká, jak se chystá stůl pro jídlo a lidé usedají... Btw, myslel jsem, že Jáson se plavil se svými kumpány na lodi, ne na voru, který by se mu potopil i na rybníku v Kotěhůlkách. Neuvěřitelně nejen nedivácký film, ale špatný film - a to nejen řemeslně, ale především pocitově, vzbuzuje jen negativní pocity. Brr. Hvězda za kameru a částečně výpravu. Myslím, že Pasoliniho sláva plyne z tehdejších teplých kavárenských proudů. (27.01.2021)

Na okraj pár slov Henryho Davida Thoreaua: „Není divu, že Alexandr s sebou na svých výpravách nosil Iliadu ve skvostném pouzdře. Psané slovo je nejdrahocennější památkou. Je to umělecké dílo samému životu nejbližší. Může být přeloženo do každého jazyka a nejen čteno, nýbrž skutečně vydechováno všemi lidskými rty; - nejen zpodobeno na plátně nebo v mramoru, nýbrž vytesáno z dechu samého života. Symbol myšlenky člověka antického stává se mluvou člověka moderního. Dva tisíce let propůjčilo pomníkům řecké literatury, stejně jako jejím mramorovým sochám, jenom zralejšího zlatého a podzimního nádechu, neboť přenesly svou vlastní jasnou a nebeskou atmosféru do všech zemí, a ta chrání je od hlodavého času. Knihy jsou nahromaděným pokladem světa a vhodným dědictvím pokolení i národů. Knihy, nejstarší a nejlepší, stojí přirozeně a vším právem v příhradách každé chýše. Není třeba, aby se hájily, nýbrž zdravý rozum čtenářův sám je vezme v ochranu věda, že jej osvěcují a podporují. Jejich autoři jsou přirozenou a neodolatelnou aristokracií v každé společnosti a více než králové a císařové vliv na lidstvo vykonávají.“ (12.12.2016)

Díky tomu, že byl Pasolini tak všestranným a mnohovrstevnatým umělcem, se dá v jeho filmech číst hodně z pro něj typických myšlenek, v tomto případě hluboký cit pro existenci a prožívání lidí minulosti a drásavý fakt, že z nich do naší moderní doby přešlo tak málo. V Tvarohu (1963) ústy Orsona Wellese slyšíme slavné věty: "Já jsem síla minulosti, jen v tradici je má láska. (...) A já, dospělý zárodek, nejsoučasnější ze současných, se potloukám a hledám bratry, kteří již nejsou." Pasolini takové zmizelé lidi hledá a nachází ve starověku, svého "bratra" nachází v Médee, odsouzené skrze sebe samu sledovat zánik její rodné země a mytického spojení přírodních sil s člověkem. Jejího světa, který se moderním Korinťanům zdá jako barbarský a čarodějnický... Pasolini ji lituje a rozumí "její duchovní krizi, její dezorientaci starověké ženy ve světe, který ignoruje vše, čemu kdy věřila." Nemůže jí nerozumět, když to samé cítí on sám. Ale "K čemu mi to všechno je? - K ničemu. To je realita." Nedá se s tím nic dělat, ale Pasolinimu přeci jen zbývá jedna možnost - může hrát roli novověkého "kentaura", vyvolávajícího podnětné pocity již zašlých a znesvěcených "kentaurů" starověkých. (09.07.2013)