Loni v Marienbadu

Přelomový, skutečně moderní film, který rozbíjí klasicky strukturovaný narativ a sebevědomě se dává všanc různým výkladům. Poskytuje záměrně matoucí a nedokonalá časová vodítka, takže prezentovaný syžet je možné upravit do mnoha fabulí. Takové dílo je nesrozumitelné pouze pro ty, kteří chtějí mít jasno, požadují jednotu výkladu a nepřistupují na to, že by smysl díla mohl být v samotné interpretační hře. Ano, je to trochu l´art pour l´art, věkem to trochu schází a zdá se to být tezovité, ale jako východisko k novému využívání potenciálu filmu, je Loni v Marienbadu nezastupitelné. (19.02.2003)

Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. (20.07.2012)

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)

Loni v Marienbadu je jeden z těch filmů, co od první minuty až do závěrečného "Fin" intenzivně útočí na všechny vaše smysly a především na vaši schopnost soustředění. Tento naprosto bezdějový film upoutá především svým výtvarným ztvárněním, je velmi poetický a působivý. Film je velkou časovou hříčkou. Základní kostra tohoto dílka by se dala načertnout asi takhle: Hlavní hrdina se v lázních pro vyšší společnost snaží přesvědčit mladou ženu doprovázenou (snad) jejím manželem, že před rokem s ní něco měl, ale ona se vytrvale brání. Film je možný interpretovat asi 6 miliardami způsoby a nemá smysl sem psát jeden jediný výklad, který by beztak byl svazující a omezil divákovu imaginaci. Film je o vztazích, vzpomínkách, času... Snad je ale těch 94 minut příliš, protože udržet si pozornost celou dobu je velice obtížné. Rozhodně to není dílo pro běžné zhlédnutí. (26.04.2006)

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít. (28.11.2019)