Loni v Marienbadu

Líbilo se mi to. A to hlavně po filmařské stránce. Uchvacovaly mě už jenom ty obrazy, které jsou skutečně jenom lehce rozpohybované obrazy - např. hlavní dvojice jde místností a okolo nich je spousta lidí, která zde jen stojí a pózuje, nic víc, ani se nehnou. A takových scén je tam mnohem víc a vlastně je to založené hlavně na hlavní dvojici, vedlejší postavy jsou jen pozadím. Taky celý ten film má zvláštní atmosféru, která je opravdu až snová a popravdě mě začala nudit až ke konci, jinak ne. Hodně se mi líbily i ty dialogy, co neměly ani začátek ani konec, ale byl z nich řečen jenom prostředek. Experiment je to opravdu dost zajímavý a i když jsem mu původně chtěl dát jenom silné 3* (vadí mi tam, že to nemá ani minimální děj), ale nakonec ty slabé 4* klidně dám. Totiž, experimentální filmy se hodnotí podle jiných kritérií, než normální. Slabé 4* (26.02.2020)

Celá šedesátá léta se nesla ve znamení experimentu a hledání nových forem. Tvůrci se snažili upoutat novým způsobem, k tomu patří bezesporu i nový román, se kterým se představil Alain Robbe-Grillet. Jakoby byl svět přesycen jasně vyprávěnými příběhy, přichází s nevyprávěním, tedy s příběhem bez jasně uchopitelného děje. Místo něj nabízí jen jakýsi rámec, atmosféru, konkrétní místo a postavy, vše ostatní je zpochybňováno. I záběry konkrétních míst se mění, přechází do nereálné snové polohy. Film je pro diváka poměrně náročný, protože nemá běžné schéma, kterého je možné se zachytit, jakmile najde nějakou indicii, která by mohla být vodítkem k dalšímu ději, indície se mění a vytrácí. Co zůstává skoro po celou dobu je poměrně monotóní zvuk varhan, který celé nedění dotváří. Vzniká hodně silný dojem, jsou navozeny pocity, ale pokud nemá divák dost vlastní invence, aby dal obrazům nějaký význam, je ztracen, pozornost upadá a sledování se stává spíše utrpením. Zdá se, že mnohem větší pozornosti se filmu dostalo na festivalech (nominace na Oskara, Zlatý lev za scénář v Benátkách) než divácké oblibě. Experimentální kousek, který není špatné vidět, ale nelze jej doporučit jako oddychovku k rodiné pohodě. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.04.2015)

Je to studené jak psí čumák, odtažité a svou neproniknutelností jako stvořené pro věčné hledače skrytých významů, kterým umožňuje zabývat se nekonečným množstvím interpretací. Film má určitě význam pro filmové teoretiky a cinefilní nadšence pro širokou škálu filmových prvků, se kterými režisér pracoval, ať už šlo o choreografické obrazové kompozice, kamerové jízdy nebo vypravěčskou strukturu založenou na opakování a variacích stejných situací. Běžný divák se snímku nejspíš vyhne - a dobře udělá, Resnais mu nemá co nabídnout. Předpokládal jsem, že se s jeho dílem minu, a tušení mě nezklamalo, slovy klasika jsem to ale aspoň zkusil. Nebudu hodnotit hvězdičkami, je to pro mě prostě setkání s mimozemšťany z Aldebaranu. (10.11.2020)

Sebevíc se může mluvit o tom, jak je snímek převratný z hlediska narativu, nic moc to ale nezmění na tom, že vás nijak zásadně bavit nebude a že se ze sledování může dostavit rovnou i frustrace. Jsou snímky, které utvářely filmové dějiny, ale to nemusí znamenat, že se vám líbí. Pro mě je tenhle film jedním z takových převratných nezajímavých kusů. (03.04.2015)

Přelomový, skutečně moderní film, který rozbíjí klasicky strukturovaný narativ a sebevědomě se dává všanc různým výkladům. Poskytuje záměrně matoucí a nedokonalá časová vodítka, takže prezentovaný syžet je možné upravit do mnoha fabulí. Takové dílo je nesrozumitelné pouze pro ty, kteří chtějí mít jasno, požadují jednotu výkladu a nepřistupují na to, že by smysl díla mohl být v samotné interpretační hře. Ano, je to trochu l´art pour l´art, věkem to trochu schází a zdá se to být tezovité, ale jako východisko k novému využívání potenciálu filmu, je Loni v Marienbadu nezastupitelné. (19.02.2003)