Evangelium sv. Matouše

(1001) "Kdo miluje svého otce nebo svou matku více nežli mne, není mne hoden." K filmu toho moc co říct nemám, ale prostě si musím přisadit, že opravdu nemám ráda sebestředné a majetnické lidi. A vůbec celkově lidi, co mají tendence předělávat ostatní k obrazu svému a ty nepředělatelné spálit věčným ohněm. To se mi na tom našem světě líbí, přátelé, že si každý můžeme říkat, co chceme. (28.12.2009)

Otvorený marxista, ateista a básnik Pier Paulo Pasolini, vskutku vytvoril dosť pozoruhodný, historicko-dobový titul zo života reálnej postavy v podobe Ježiša "Rebela" Nazaretského, a to konkrétne podľa jedného zo štyroch evanjelií, Matúšovo, či povedzme, že je celkovo spracovaný neorealistickým štýlom a so španieskym študentom Enriqueom Irazoquiaom v titulnej úlohe; venovaný pamiatke drahého a neformálneho pápeža Jána XXIII., ktorý som po vizuálnej a scénografickej stránke, síce dokázal plne (d)oceniť, za to mi ale akosi príliš nesadol predstaviteľ hlavnej úlohy, čo sa v podstate so mnou vlieklo až po to „konečné rozuzlenie”, skrátka, chýbala mu určitá charizma, keďže z môjho uhla pohľadu zväčša pôsobil naprosto obyčajným, strnulým dojmom, ktorý vôbec nekorešpondoval s mojimi celkovými predstavami a nádejami, aké by som vlastne mal prechovávať voči až takto extrémne ústrednej postave kresťanstva, ktoré som mimochodom do tohto predstaviteľa spočiatku vkladal. • Možno to teraz vyznie mimoriadne paradoxne, ale ak sa dajme tomu dokážem počas trvania celého diania, väčšinou nesústrediť iba na nezáživného protagonistu, nemyslím tým „(u)zatvárať pred ním svoj zrak”, tak zrovna vtedy si myslím, že snímka: Il Vangelo secondo Matteo, funguje, alebo inými slovami povedané; proste »šľape na plné obrátky« , a to najmä vďaka už spomínanej: autentickej, čiernobielej kompozícii obrazu v podaní Tonina Delliho Colliho, ďalej i zaujímavej výpravy pohľadom Luigiho Scaccianocea, a samozrejme za nasledujúcich prispení v podobách: dobových kostýmov, adaptovanej hudby i pomerne kvalitnej a presnej strihovej skladby, tak v tom prípade sa jednoznačne jedná o „vysoko oceňovaný film.” (28.08.2023)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Na svoju dobu revolučný počin, takto civilné spracovanie danej tématiky muselo nutne vzbudiť celý rad protichodných reakcií. Žiť v tej dobe, určite plesám radosťou... Z dnešného pohľadu je v tom minimum nových pohľadov, ktoré ale divák ako ja presne pri tomto type filmov nutne potrebuje, ak sa má nasýtiť. Takto to ide mimo mňa... (06.02.2007)

Uf...Mám se bát dát jednu hvězdičku, abych nebyl pozér, jak tvrdí belldandy? Ale mě prostě nic jiného nezbývá. Kdybych měl dát víc, byl bych pokrytec a nedostal bych se do Božího království! Ale vezmu to postupně. První a kratší kapitola byla esencí nudy (a to ne, protože bych vyžadoval akční honičky na oslech, ale našel jsem v ní zoufale málo podnětů). Záběry na Ježíše, který jakoby vystupoval z pozadí, byly sice fajn, mladá Mária byla možná až moc pohledná, ale už si z té části nic víc nepamatuji. To druhá kapitola je nesporně zajímavější. Opravdu nevím, z jakého pohledu ji uchopit. Nedokážu se přesně vžít do pocitů homosexuálního komunisty Pasoliniho, ale pokud to bral jako odstrašení potencionálních věřících, pak fajn (i když některé konkrétní pasáže mě z tohoto pohledu celkem odrazují). To, co se mi skutečně líbilo, byla postava samotného Ježíše, kterou Pasolini zobrazil bez jakýchkoliv okolků. Většinu času byl z mého pohledu dosti zlý a abych řekl pravdu, pokud bych v té době žil a viděl a slyšel, co říká, za jeho smrt bych se postavil rovněž. Tolik otázek mi vyvstanulo při jeho dogmatických monolozích a při tom žádná odpověď. Nejednou mi přišla na mysl teze, kde asi vzali v argumentačních schopnostech jeho stoupenci inspiraci. Tím ale rozhodně nechci tvrdit, že to, co se odehrává v tomto filmu, beru jako bernou minci, i přesto, že je to přesně podle ekumenického překladu. A to zejména z důvodu vynechání některých ne zrovna podřadných prvků (o, kterých nevím jistě, že byly přímo v Matoušovi, ale opak by mě upřímně překvapil). Musím ještě zmínit velmi divně vybranou (respektive ukradenou) hudbu, která rozhodně nepůsobila stmelujícím dojmem a celý snímek do značné míry zdivnila, což mi v příběhu o Ježíši nepřijde zrovna účelné. Z jiného soudku, opět mě zklamalo zabodávání kolíků do dlaně a nikoliv do zápěstí, častý to jev Kristových pašijí. A nakonec nesmím zapomenout na časté vyskytování "WTF scén", z nichž bych jmenoval především Jidášovu sebevraždu, uzdravování, trojnásobné Petrovo zapření a jako bonbónek - odvalení šutru z jeskyně za zvuků spirituálu, které byly zkrátka úžasně špatně natočeny a sestříhány. I když možná vyprsknutí smíchem učelem bylo, to nevím. Co říci závěrem? Pokud jsem vás dostatešně naštval, stačí si připustit, že jsem pozér a hned bude líp. Vyzkoušejte! (18.03.2007)