Reklama

Reklama

Persona

Trailer

Obsahy(1)

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (259)

Dudek 

všechny recenze uživatele

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. ()

Goldbeater 

všechny recenze uživatele

Kam nedojde intelekt, musí nastoupit pocity. A u Persony to ani jinak nejde. Výrazně nedějový a intelektuálně-emocionální snímek Igmara Bergmana se skvělými výkony Liv Ullman a Bibi Anderson. Pokud bych měl popsat, co jsem při sledování tohoto díla cítil, snad bych to ani nedokázal. Bylo to divné a lákavé. Snad bych mohl částečně přirovnat k předloňské Černé labuti, ovšem jen částečně. Některé surrealistické scény mi naopak připomínaly Andaluského psa. Toto je opět jedno z dramat, které nemá vůbec daleko k hororu, a každý si na něm může najít své. Musím říct, že já byl ve finále spokojen. Ačkoli jsem se na toto drama díval v dost ospalém stavu, nedokázal jsem odtrhnout oči. To se jen tak nestává, klobouk dolů. ()

Reklama

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Zásadní období tvorby Ingmara Bergmana mám tak z poloviny již odsledované a většinou tuším, co od mistra očekávat, ale taková artová divočina s vizuálními experimenty, jakou začínala (a občas i později znovu plynula) Persona, mi vyrazila dech. Bergman postupně prochází do hloubky duše ženských hrdinek, s nimiž rozehrává tu svojí klasickou psychologii až na dřen... ale přestože jsem první minuty moc nechápal, co se děje, zpětně tenhle netradiční umělecký rámec s prostřihy na kluka před plátnem/fotografií či krátkými groteskně horrorovými výjevy pozdvihuje můj celkový dojem z filmu. Až díky závěrečným titulkům mi došlo, že ten kluk byl TEN její SYN a rázem některé zůstávající kousky mozaiky dostaly nový význam. Vzpomněl jsem si přitom na starší Bergmanův film Mlčení a s ním téma odcizení ve vztahu matky a syna, kterému Bergman tentokrát vtiskl novou a originální vizuální podobu s přítomnou hranicí v podobě filmového plátna. Přestože jsem se právě do děje s dlouhými dialogy/monology „na plátně“ dostával hůře a posléze mi průběh vztahu dvou žen s ponorem do jejich duše přivodil až chvilkovou depresi, z vizuálního a pocitového aspektu to byl ve finále rozhodně silný zážitek. Musím uznat také, že Bergman měl všechny motivy a experimenty silně promyšlené a propojené (např. divadelní profese pacientky + divadelní poetika v řadě scén; synova marná touha po matce + synovo sledování matky jenom na haprujícím filmu; vyprávění sestřičky procházející z její zážitků a emocí do nitra a zážitků pacientky + vizuální prolínání obou žen atd.) a ve finále dávají smysl, stejně jako mnohé kontrasty postav/motivů (osobně mě zaujala krátká přítomnost slepého manžela sestřičky, jako kontrast k pacientce, která je zase pro změnu němá, příp. ještě víc fyziognomická porucha v podobě ztráty řeči v protikladu k vztahové poruše ve věci fyzicky nepřítomné dvojice matka – syn). Taková propracovanost s propojením formy, obsahu a všech motivů se v současnosti u artových filmů, dávajících často silný důraz především nebo i pouze na tu formu, vidí málokdy a už jen za to + úspěšné vyvolání emocí v nejedné scéně dám 4 hvězdičky. Mám pocit, že některé ikonické výjevy, záběry a scény asi budu mít dlouho v paměti, jak sugestivní či ojedinělé byly. Rozhodně tudíž uznání... nicméně mám raději jiné švédské artové filmy 60. let, stejně tak mám raději jiné Bergmanovy filmy. [75%] ()

jondzavid 

všechny recenze uživatele

2) Fascinujúca komorná psychologická štúdia Ingmara Bergmana so strhujúcimi hereckými výkomni Bibi Andersson a Liv Ullmann (je dosť ťažké odhadnúť, ktorá z herečiek mala ťažšiu úlohu - či takmer po celý film mlčiaca Liv alebo neustále rozprávajúca Bibi). Pôsobivá symbolika narúša príbeh, v ktorom sa stierajú hranice medzi obomi postavami do vyštylizovaného psychoteroru, kde nie je jasné, kto pomáha komu nájsť životnú rovnováhu. Vrcholom je záverečná dvojscéna najprv z pohľadu Elisabeth (Liv) a potom z pohľadu Almy (Bibi), kde sa hranice definitívne strácajú. ()

rawen 

všechny recenze uživatele

Komorní psychodrama bylo na můj vkus až příliš přeexponované - a neuspokojí mě, že to byl zřejmě záměr autora. Jako obdivovatel Bergmanových filmů jsem byl Personou mírně zklamán, celá skladba mi trochu připomínala Hodinu Vlků (podobné prostředí, podobný průběh, "exces" na pláži etc...) - jen je víc roztřepená a na konci neuchopitelná, křečovitá (dvojexpozice tváří obou "hrdinek"). Možná jsem v duši příliš málo ženou (natož matkou), abych chápal myšlenku filmu v celém jejím rozsahu a podtextu... Rozhodoval jsem se mezi *** a **** - nakonec přihazuju za herecký výkon Ullmanové i Anderssenové a za skvělou kameru nedávno zesnuléhol Svena Nykvista i ten bobek navíc... 7/10 ()

Galerie (48)

Zajímavosti (30)

  • Ingmar Bergman napsal scénář za devět týdnů, když se zotavoval ze zápalu plic, a velkou část své práce odvedl v nemocnici Sophiahemmet. (classic)
  • Ingmaru Bergmanovi se nelíbil zvuk ve scéně, kde Alma (Bibi Andersson) popisuje orgie, a tak řekl Andersson, aby scénu přečetla znovu, což udělala tišším hlasem. Byla nahrána a dabována. (classic)
  • Ingmar Bergman plánoval obsadit Bibi Andersson (Alma) a Liv Ullmann (Elizabet) do filmu „Kanibalové“, což byl velký projekt, od kterého upustil poté, co onemocněl, ale stále doufal, že se mu je podaří spojit v jednom projektu. Ullmann uvedla, že začala být obsazována do Bergmanových filmů počínaje postavou němé Elisabet: „Bylo to proto, že můj obličej dokázal říct to, co chtěl říct on. Díky tomu chtěl pracovat právě se mnou, protože to byla moje tvář a já jsem také rozuměla tomu, co píše.“ (classic)

Související novinky

Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi

Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi

28.01.2018

Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)

Reklama

Reklama