Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (255)
Persona je exkurziou do zákutia ženskej psychiky ponúknutá cez psychoanalytický jazyk. Bergmanovi sa umelecky podarilo zobraziť zložitú mozaiku jednej ľudskej existencie, jej podoby a prezentácie cez rôzne sociálne role. Odporúčam naštudovať teóriu osobnosti C.G.Junga a ľahšie pochopíte inotaje v Bergmanovej Persone. ()
Méliès by zaplakal, samozvaní intelektuáli ale budú mať orgazmus. A bude z toho teda veľa telesných tekutín. Keď sa pred vyše 130timi rokmi všetko to kinematografické začalo, nikto zrejme netušil, že pohyblivé obrázky poslúžia na nudné, síce nekonvenčné, ale predsa len bludné rozprávanie. V 60. rokoch sa viac hulilo a kašlalo na vojnu vo Vietname ( v tejto úzkej ´´umeleckej´´ triede ), pričom sa z tejto jednotnosti točili snímky podobného razenia. Vďaka, že sa o pár rokov neskôr zrodil Nový Hollywood ( Spielberg, Lucas, Scorsese, Coppola, Friedkin atď. ) ()
Z filmu jsem měl silný pocit, že je to Bergmanova masturbace a příliš se necílí na mínění těch nejdůležitějších - diváků. Dialogy, respektive spíše monology, možná mohly za něco stát, kdybych dokázal udržet pozornost alespoň pár sekund. Ten neskutečně nudný hnus se ovšem nedal poslouchat. Sdělení zcela zřejmé pravdy u fungování masek v naších životech a mnohovrstvost a nekonečná nestálost ženských duší, ovšem zcela neatraktivní a nestravitelnou formou. I přes krátkou stopáž divák velice záhy podlehne prudké bolesti způsobené obrovskou nudou. Abych ale jen nekritizoval, pokud trpíte v noci nespavostí a hledáte spolehlivý lék s takřka okamžitým nástupem účinků, po kterém spadnou víčka, potom stojí za to Personu vyzkoušet. Pokusil jsem se přijmout pozvání na exkurzi dovnitř ženy (tentokrát lehce odlišným způsobem), ale nedalo se. Zřejmě nejsem cílovou skupinou, a to Bergmana uznávám a považuji ho vůbec za nejlepšího filmového tvůrce z hlediska zkoumání psychologie lidí. Tento film také mohl být dobrý, kdyby ho netvořil proto, aby mu stálo úžasem péro v pozoru, ale pokusil se spíše postavit péra nebohých diváků. Celkový koncept postavený na "rozhovoru" dvou žen, které komunikují o všedních píčovinách jejich nudných životů, o jejich životních rozhodnutích a hledat v těchto slovech cestu do jejich nitra, to je opravdu něco, co se chce dělat málokterému diváku. Dělám to nerad mistře, protože mám v hlavě úžasné filmy jako Sedmá pečeť nebo Ze života loutek, kdy mi tekly sliny blahem a mozek se mi spokojeně rochnil v mozkomíšním moku, ale nezbývá než dát v tomto případě zasloužený odpad. ()
Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl. ()
(1001) Dovedu si představit, že takhle se na ženy dívá muž. Nekompromisně servíruje pečlivě připravené obrazy. Nemám k filmu sebemenší výtky, ale protože jsem s ním nesplynula, nemůžu dát plné hodnocení. Preferuji svět beze slov nad vše ostatní a tenhle film, ač s tím koketuje, nakonec stejně dává přednost vyjadřování skrz slova, tak nějak surově a bez obalu naskládaná do komínků a divák ať třídí, co chce vědět a co ne a co to vlastně znamená. ()
Galerie (48)
Zajímavosti (12)
- Jméno postavy, kterou si zahrála Bibi Andersson, je Alma, což je španělský výraz pro "duši". (mi-ib)
- Obraz matky, po kterém hmatá tajemné dítě, je složen z tváří obou protagonistek příběhu Bibi Andersson a Liv Ullmann. (Charlizee)
- Ingmar Bergman příběh rámuje obrazy promítaného filmu, kterými upozorňuje na iluzorní povahu světa. Ve vrcholném okamžiku filmový obraz vzplane, aby tak vytrhl publikum z jeho zaujetí dramatem. (Charlizee)
Reklama