V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby.(oficiální text distributora)
Elisabeth Voglerová je slávna herečka, ktorá počas svojho výstupu v predstavení Elektry náhle prestala rozprávať a zaryto odmieta prerušiť mlčanie. Podľa všetkého je fyzicky zdravá, no nekomunikuje s okolím. Keď si už ani lekári nevedia rady, zdravotná sestra Alma je poverená jej domácou opaterou. Dve ženy sa spoločne vyberú do odľahlého domu na ostrove, kde sa má Elisabeth s Alminou pomocou zotaviť. V snahe získať si dôveru herečky reaguje Alma na Elisabethino mlčanie prívalom slov. Alma zveruje Elisabeth svoje najhlbšie tajomstvá, túžby a sny. Ani si neuvedomí, že z jej vlastnej osobnosti sa postupne stal iba tieň. Elisabeth mlčaním pred seba postavila bielu stenu, na ktorú Alma premieta svoje vlastné ja a ktorá jej s ľahostajnosťou prináša iba tichú ozvenu vlastných slov. Táto zvláštna konfrontácia skúša vnútornú silu oboch žien, ktoré sú síce veľmi odlišné, ale vo svojej podstate i veľmi podobné. Persona je zložitou úvahou o najvnútornejších zákutiach ženskej duše, ktorá sa musí vyrovnávať s úlohou matky, partnerky i ľudskej bytosti. Zároveň je meditáciou o pravde úloh, ktoré ženy hrajú v umení i živote. Film režiséra Ingmara Bergmana bol ocenený švédskymi národnými cenami Guldbagge za najlepšiu herečku (Bibi Andersonová) a najlepší film. Americká filmová kritika mu okrem ceny za najlepší film a herečku udelila aj cenu za réžiu.(RTVS)
Existenčná dráma disponujúca škálou rôznorodých pocitov, ktorú som nebola schopná celú absorbovať v jej celistvosti hneď na prvýkrát. Bergman bol jedinečný človek a svoj dar citlivo zaobchádzať s oceánom ženskej duše by mu mohlo veľa režisérov iba závidieť. Ak by som sa niekedy cítila na dne, vedela by som, že jeho schopnosť vcítiť sa do takmer nepreniknuteľných zákutí ľudského srdca, by mi bola dostatočným útočiskom. Film s malým množstvom slov a pritom ma intenzívne ponoril do nevyspytateľných osudov dvoch navonok rozdielnych žien, ktoré spája viac, ako by si boli schopné priznať. Veľmi silný zážitok podporený výkonmi dvoch hlavných predstaviteliek.(29.7.2008)
Další Bergmaův obraz ze světa lidských duší, i když tenhle se od ostatních trochu liší. Drama dvou žen, které jsou si v mnoha ohledech velmi podobné, ale zároveň je každá z nich úplně jiná. Obě mají svůj vnitřní svět. Jedna se do něj uzavírá a mlčí a druhá má naopak potřebu ho otevřít, svěřit se s ním a komunikovat o něm. Velmi působivý snímek, který ale určitě není pro každého. I mne pro porovnání napadl pouze Lynch a jeho Mulholland Drive.(13.4.2006)
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň.(7.7.2005)
V Personě se Bergmann dostal ještě dále, nebo možná ještě hlouběji pod povrch než jindy. Dějová linie filmu je zde vlastně téměř nedůležitá, film Persona je totiž vlastně obraz, respektive popis dvou osobností a jednotlivé scény slouží jen k prohloubení jejich charakterů. V počátku je sestřička Almy bodrá, téměř jednoduchá žena, zatímco herečka Elisabeth je komplikovaná až příliš. Za dobu pěče se charaktery obou postav střetnou a začnou se tak nějak míchat, přičemž postupně se již divák nemůže být jistý, jaká která z nich vlastně je, protože jejich vzájemné působení počáteční rozložení osobností značně mění. Něco takového rozhodně není jednoduché vyjádřit, obzvlášť když jedna z postav nemluví. Bergman to ovšem zvládá s přehledem, přičemž fo filmu promlouvají fascinující koláže, vyjadřující nejspíše tok podvědomí režiséra. Po všech stránkách perfektně zvládnutý film, jenž bohužel nezanechá tak silný dojem jako jiná díla tohoto autora.(25.11.2010)
Bližšie rozoberať tento film snáď ani nemá zmysel, o všetko sa už totižto postaral siahodlhý obsah, kde je hlavná pointa filmu pekne objasnená. To však nič nemení na skutočnosti, že ide o veľmi náročný film, možno až zbytočne, niekedy mi to prišlo, ako keby sa Bergman snažil vysvetliť ľahkú vec čo možno najkomplikovanejším spôsobom, niečo v štýle: "tak poďte so mnou nazrieť do ženského vnútra, ale počítajte s tým, že vám budem po ceste hádzať kamene pod nohy." Najľahšia a najzrozumiteľnejšia časť bola tá, kde narážal na svoj osobný vzťah ku matke, vzhľadom na celkovú ťažobu filmu mi to prišlo ako ostrov kde svietilo slnko jasnejšie. Pre mňa zatiaľ môj najslabší Bergman, ale stále výborný a nadpriemerný. 70/100Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou.(10.4.2015)
-Bergman příběh rámuje obrazy promítaného filmu, kterými upozorňuje na iluzorní povahu světa. Ve vrcholném okamžiku filmový obraz vzplane, aby tak vytrhl publikum z jeho zaujetí dramatem. (Zdroj: David Bordwell, Kristin Thompsonová: Dějiny filmu)
(Charlizee)
-
Jméno postavy, kterou si zahrála Bibi Anderson, je Alma, což je španělský výraz pro "duši".
(mi-ib)
-
Podle svých slov se Ingmar Bergman během natáčení zamiloval do Liv Ullmannové.
(mi-ib)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Na DVD
od:
Madison
Existenčná dráma disponujúca škálou rôznorodých pocitov, ktorú som nebola schopná celú absorbovať v jej celistvosti hneď na prvýkrát. Bergman bol jedinečný človek a svoj dar citlivo zaobchádzať s oceánom ženskej duše by mu mohlo veľa režisérov iba závidieť. Ak by som sa niekedy cítila na dne, vedela by som, že jeho schopnosť vcítiť sa do takmer nepreniknuteľných zákutí ľudského srdca, by mi bola dostatočným útočiskom. Film s malým množstvom slov a pritom ma intenzívne ponoril do nevyspytateľných osudov dvoch navonok rozdielnych žien, ktoré spája viac, ako by si boli schopné priznať. Veľmi silný zážitok podporený výkonmi dvoch hlavných predstaviteliek.(29.7.2008)
ja.rebel
Další Bergmaův obraz ze světa lidských duší, i když tenhle se od ostatních trochu liší. Drama dvou žen, které jsou si v mnoha ohledech velmi podobné, ale zároveň je každá z nich úplně jiná. Obě mají svůj vnitřní svět. Jedna se do něj uzavírá a mlčí a druhá má naopak potřebu ho otevřít, svěřit se s ním a komunikovat o něm. Velmi působivý snímek, který ale určitě není pro každého. I mne pro porovnání napadl pouze Lynch a jeho Mulholland Drive.(13.4.2006)
Radko
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň.(7.7.2005)
kinej
V Personě se Bergmann dostal ještě dále, nebo možná ještě hlouběji pod povrch než jindy. Dějová linie filmu je zde vlastně téměř nedůležitá, film Persona je totiž vlastně obraz, respektive popis dvou osobností a jednotlivé scény slouží jen k prohloubení jejich charakterů. V počátku je sestřička Almy bodrá, téměř jednoduchá žena, zatímco herečka Elisabeth je komplikovaná až příliš. Za dobu pěče se charaktery obou postav střetnou a začnou se tak nějak míchat, přičemž postupně se již divák nemůže být jistý, jaká která z nich vlastně je, protože jejich vzájemné působení počáteční rozložení osobností značně mění. Něco takového rozhodně není jednoduché vyjádřit, obzvlášť když jedna z postav nemluví. Bergman to ovšem zvládá s přehledem, přičemž fo filmu promlouvají fascinující koláže, vyjadřující nejspíše tok podvědomí režiséra. Po všech stránkách perfektně zvládnutý film, jenž bohužel nezanechá tak silný dojem jako jiná díla tohoto autora.(25.11.2010)
misterz
Bližšie rozoberať tento film snáď ani nemá zmysel, o všetko sa už totižto postaral siahodlhý obsah, kde je hlavná pointa filmu pekne objasnená. To však nič nemení na skutočnosti, že ide o veľmi náročný film, možno až zbytočne, niekedy mi to prišlo, ako keby sa Bergman snažil vysvetliť ľahkú vec čo možno najkomplikovanejším spôsobom, niečo v štýle: "tak poďte so mnou nazrieť do ženského vnútra, ale počítajte s tým, že vám budem po ceste hádzať kamene pod nohy." Najľahšia a najzrozumiteľnejšia časť bola tá, kde narážal na svoj osobný vzťah ku matke, vzhľadom na celkovú ťažobu filmu mi to prišlo ako ostrov kde svietilo slnko jasnejšie. Pre mňa zatiaľ môj najslabší Bergman, ale stále výborný a nadpriemerný. 70/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou.(10.4.2015)