V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby.(oficiální text distributora)
Elisabeth Voglerová je slávna herečka, ktorá počas svojho výstupu v predstavení Elektry náhle prestala rozprávať a zaryto odmieta prerušiť mlčanie. Podľa všetkého je fyzicky zdravá, no nekomunikuje s okolím. Keď si už ani lekári nevedia rady, zdravotná sestra Alma je poverená jej domácou opaterou. Dve ženy sa spoločne vyberú do odľahlého domu na ostrove, kde sa má Elisabeth s Alminou pomocou zotaviť. V snahe získať si dôveru herečky reaguje Alma na Elisabethino mlčanie prívalom slov. Alma zveruje Elisabeth svoje najhlbšie tajomstvá, túžby a sny. Ani si neuvedomí, že z jej vlastnej osobnosti sa postupne stal iba tieň. Elisabeth mlčaním pred seba postavila bielu stenu, na ktorú Alma premieta svoje vlastné ja a ktorá jej s ľahostajnosťou prináša iba tichú ozvenu vlastných slov. Táto zvláštna konfrontácia skúša vnútornú silu oboch žien, ktoré sú síce veľmi odlišné, ale vo svojej podstate i veľmi podobné. Persona je zložitou úvahou o najvnútornejších zákutiach ženskej duše, ktorá sa musí vyrovnávať s úlohou matky, partnerky i ľudskej bytosti. Zároveň je meditáciou o pravde úloh, ktoré ženy hrajú v umení i živote. Film režiséra Ingmara Bergmana bol ocenený švédskymi národnými cenami Guldbagge za najlepšiu herečku (Bibi Andersonová) a najlepší film. Americká filmová kritika mu okrem ceny za najlepší film a herečku udelila aj cenu za réžiu.(RTVS)
Vrcholný Bergman 60.-tych rokov, ktorý sa ponára do vzťahovej a duševnej psychológie, prepletenej jeho desivými víziami, a jeho filmy z tohoto obdobia sa dajú nazvať nočnou morou. Persona stavia do kontrastu dve absolútne odlišné ženy, ktoré by sa v normálnom živote nikdy nestretli - slávnu herečku Elisabeth, ktorá sa rozhodla mlčať a naučila sa poslúchať, a výrečnú sestričku Almu, ktorá sa stáva jej protipólom a predmetom záujmu. Bergman vytvoril hlbokú štúdiu ženy, pri ktorej sledovaní mi po chrbte behali zimomriavky. Herectvo Bibi Andersson a Liv Ullmann je absolútne a veľkolepé. P.S.: V bleskovej strihovej skladbe úvodu na diváka v jednom momente vyskočí penis, s ktorým ma Bergman vždy opakovane nachytá, prekvapí a šokuje. Krása a hnus v drsne psychologicko-psychedelickom balení.(9.1.2014)
I když se vám tenhle film nemusí líbit, tak prostě pochopíte, že tohle je něco, co vytvořil člověk, který byl neskutečně schopným filmařem a který dovedl médium využívat naplno a proniknout do něj jedinečnými způsoby. Prolínání obrazů/tváří je neskutečně skvělé což mimochodem ukazuje i na castingové schopnosti režiséra.(6.6.2015)
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň.(7.7.2005)
Můj první Bergman. Mám pocit, jako bych dosud neviděl žádný film, až teď. A jsem přirozbitý, ne úplně rozemletý, to ne, pořád to ve mně šrotuje a snažím se film pobrat v plné hloubce (na plnou šíři bude asi potřeba repete). jen asi nejsem schopen ničeho jiného. Symfonie obrazu, zvuku, psychologie a herectví, pro něž by bylo přízvisko oscarové leda tak urážkou. Hlavně mlčenlivá Liv Ullmann předvádí (nejen) svýma očima něco nadpozemského. Persona je film, u něhož absolutně nemůžete odhadnout, kam se bude ubírat v příští minutě, ale s rozšířenými zorničkami a otevřenou pusou ho sledujete dál. Předem jsem si přikázal, že si nebudu hrát na hipstera, ovci, náročného kritika ani nic podobného, co napálí Personě absolutní stovku, protože Bergman, arthouse, černobílá, Skandinávie či nepochopitelnost, ale když ona je Persona vskutku výborná. Můj první Bergman... a zdaleka ne poslední.(24.10.2015)
Jeden z filmů, kvůli kterým se jednoznačně vyplatí na chvíli ignorovat celý okolní svět a přijmout nové estetické a intelektuální hodnoty, jež nám jeden geniální umělec exkluzivně a zadarmo předkládá. Kouzlo Persony tkví v tom, že chápeme, o čem chce vypovídat, ale její výpověď probíhá způsobem, který následně nelze doslovně interpretovat a vysvětlovat. Minimalistická, ale nekonečně kreativní oslava filmové řeči, tiché i konverzační, spalující psychologická hra s dvěma stěžejními charaktery a s diváckým očekáváním, které je v průběhu vystřeleno na maximum, přestože Bergman nepotřebuje šílené zvraty ani velkou pointu. Za málo peněz neskutečné množství poctivého filmařského kumštu, já děkuji...(15.2.2016)
-Bergman příběh rámuje obrazy promítaného filmu, kterými upozorňuje na iluzorní povahu světa. Ve vrcholném okamžiku filmový obraz vzplane, aby tak vytrhl publikum z jeho zaujetí dramatem. (Zdroj: David Bordwell, Kristin Thompsonová: Dějiny filmu)
(Charlizee)
-
Jméno postavy, kterou si zahrála Bibi Anderson, je Alma, což je španělský výraz pro "duši".
(mi-ib)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Na DVD
od:
Madsbender
Vrcholný Bergman 60.-tych rokov, ktorý sa ponára do vzťahovej a duševnej psychológie, prepletenej jeho desivými víziami, a jeho filmy z tohoto obdobia sa dajú nazvať nočnou morou. Persona stavia do kontrastu dve absolútne odlišné ženy, ktoré by sa v normálnom živote nikdy nestretli - slávnu herečku Elisabeth, ktorá sa rozhodla mlčať a naučila sa poslúchať, a výrečnú sestričku Almu, ktorá sa stáva jej protipólom a predmetom záujmu. Bergman vytvoril hlbokú štúdiu ženy, pri ktorej sledovaní mi po chrbte behali zimomriavky. Herectvo Bibi Andersson a Liv Ullmann je absolútne a veľkolepé. P.S.: V bleskovej strihovej skladbe úvodu na diváka v jednom momente vyskočí penis, s ktorým ma Bergman vždy opakovane nachytá, prekvapí a šokuje. Krása a hnus v drsne psychologicko-psychedelickom balení.(9.1.2014)
kaylin
I když se vám tenhle film nemusí líbit, tak prostě pochopíte, že tohle je něco, co vytvořil člověk, který byl neskutečně schopným filmařem a který dovedl médium využívat naplno a proniknout do něj jedinečnými způsoby. Prolínání obrazů/tváří je neskutečně skvělé což mimochodem ukazuje i na castingové schopnosti režiséra.(6.6.2015)
Radko
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň.(7.7.2005)
Laxik
Můj první Bergman. Mám pocit, jako bych dosud neviděl žádný film, až teď. A jsem přirozbitý, ne úplně rozemletý, to ne, pořád to ve mně šrotuje a snažím se film pobrat v plné hloubce (na plnou šíři bude asi potřeba repete). jen asi nejsem schopen ničeho jiného. Symfonie obrazu, zvuku, psychologie a herectví, pro něž by bylo přízvisko oscarové leda tak urážkou. Hlavně mlčenlivá Liv Ullmann předvádí (nejen) svýma očima něco nadpozemského. Persona je film, u něhož absolutně nemůžete odhadnout, kam se bude ubírat v příští minutě, ale s rozšířenými zorničkami a otevřenou pusou ho sledujete dál. Předem jsem si přikázal, že si nebudu hrát na hipstera, ovci, náročného kritika ani nic podobného, co napálí Personě absolutní stovku, protože Bergman, arthouse, černobílá, Skandinávie či nepochopitelnost, ale když ona je Persona vskutku výborná. Můj první Bergman... a zdaleka ne poslední.(24.10.2015)
lamps
Jeden z filmů, kvůli kterým se jednoznačně vyplatí na chvíli ignorovat celý okolní svět a přijmout nové estetické a intelektuální hodnoty, jež nám jeden geniální umělec exkluzivně a zadarmo předkládá. Kouzlo Persony tkví v tom, že chápeme, o čem chce vypovídat, ale její výpověď probíhá způsobem, který následně nelze doslovně interpretovat a vysvětlovat. Minimalistická, ale nekonečně kreativní oslava filmové řeči, tiché i konverzační, spalující psychologická hra s dvěma stěžejními charaktery a s diváckým očekáváním, které je v průběhu vystřeleno na maximum, přestože Bergman nepotřebuje šílené zvraty ani velkou pointu. Za málo peněz neskutečné množství poctivého filmařského kumštu, já děkuji...(15.2.2016)