Persona

Jeden z filmů, kvůli kterým se jednoznačně vyplatí na chvíli ignorovat celý okolní svět a přijmout nové estetické a intelektuální hodnoty, jež nám jeden geniální umělec exkluzivně a zadarmo předkládá. Kouzlo Persony tkví v tom, že chápeme, o čem chce vypovídat, ale její výpověď probíhá způsobem, který následně nelze doslovně interpretovat a vysvětlovat. Minimalistická, ale nekonečně kreativní oslava filmové řeči, tiché i konverzační, spalující psychologická hra s dvěma stěžejními charaktery a s diváckým očekáváním, které je v průběhu vystřeleno na maximum, přestože Bergman nepotřebuje šílené zvraty ani velkou pointu. Za málo peněz neskutečné množství poctivého filmařského kumštu, já děkuji... (15.02.2016)

Tenhle film mi opravdu ukázal pravý význam slova génius - když někdo se snaží přenést emoce (u tohoto snímku hlavně ty negativní) z plátna na diváka. A i když to divákovi (mně) není příjemné a občas nechápe, co tam dělají ty prostřihy (tipl bych si, že to má co dělat s tou atmosférou, většinou tam taky nebyly příjemné věci, například velký pavouk, ale to je jen můj odhad, nejsem filmový teoretik, tak fakt nevím) tak stejně vás to pohltí a nepustí až do konce. Bergman tohle očividně uměl a taky měl vkus na skvělé herečky - Bibi i Liv byly famózní. Pokud bych vám měl doporučit jen jednu věc předtím, že se rozhodnete zhlédnout tento film, bylo by to asi tohle - připravte si pevné nervy a hoďte se do klidu. A tím myslím doopravdy, protože věřím, že na hodně slabé povahy by tento film mohl mít až destruktivní účinky. 80 %. (04.11.2012)

Méliès by zaplakal, samozvaní intelektuáli ale budú mať orgazmus. A bude z toho teda veľa telesných tekutín. Keď sa pred vyše 130timi rokmi všetko to kinematografické začalo, nikto zrejme netušil, že pohyblivé obrázky poslúžia na nudné, síce nekonvenčné, ale predsa len bludné rozprávanie. V 60. rokoch sa viac hulilo a kašlalo na vojnu vo Vietname ( v tejto úzkej ´´umeleckej´´ triede ), pričom sa z tejto jednotnosti točili snímky podobného razenia. Vďaka, že sa o pár rokov neskôr zrodil Nový Hollywood ( Spielberg, Lucas, Scorsese, Coppola, Friedkin atď. ) (17.05.2018)

Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. (17.06.2007)

Z filmu jsem měl silný pocit, že je to Bergmanova masturbace a příliš se necílí na mínění těch nejdůležitějších - diváků. Dialogy, respektive spíše monology, možná mohly za něco stát, kdybych dokázal udržet pozornost alespoň pár sekund. Ten neskutečně nudný hnus se ovšem nedal poslouchat. Sdělení zcela zřejmé pravdy u fungování masek v naších životech a mnohovrstvost a nekonečná nestálost ženských duší, ovšem zcela neatraktivní a nestravitelnou formou. I přes krátkou stopáž divák velice záhy podlehne prudké bolesti způsobené obrovskou nudou. Abych ale jen nekritizoval, pokud trpíte v noci nespavostí a hledáte spolehlivý lék s takřka okamžitým nástupem účinků, po kterém spadnou víčka, potom stojí za to Personu vyzkoušet. Pokusil jsem se přijmout pozvání na exkurzi dovnitř ženy (tentokrát lehce odlišným způsobem), ale nedalo se. Zřejmě nejsem cílovou skupinou, a to Bergmana uznávám a považuji ho vůbec za nejlepšího filmového tvůrce z hlediska zkoumání psychologie lidí. Tento film také mohl být dobrý, kdyby ho netvořil proto, aby mu stálo úžasem péro v pozoru, ale pokusil se spíše postavit péra nebohých diváků. Celkový koncept postavený na "rozhovoru" dvou žen, které komunikují o všedních píčovinách jejich nudných životů, o jejich životních rozhodnutích a hledat v těchto slovech cestu do jejich nitra, to je opravdu něco, co se chce dělat málokterému diváku. Dělám to nerad mistře, protože mám v hlavě úžasné filmy jako Sedmá pečeť nebo Ze života loutek, kdy mi tekly sliny blahem a mozek se mi spokojeně rochnil v mozkomíšním moku, ale nezbývá než dát v tomto případě zasloužený odpad. (19.10.2019)