První zrádce

První zrádce se nepokouší udělat z Buscetty, který je celkem mediálně známý hrdinu. Pozoruje ošklivost kriminální kultury. Je to vlastně kriminální čin oproti zavedenému mafiánskému žánru. Mě vadilo, že to je neúměrně rozmáchlé stopáží. Film zkoumá pojem zrada v souladu s pohledem režiséra Bellocchia. Může člověk opravdu změnit směřování svého života, nebo je to jen přetvářka? Bohužel Buscettův příběh mi na to nedal odpověď. Nabízí se zamračená italská budoucnost. Ačkoliv by se mohlo zdát, že První zrádce je akční jízdou plnou krve, intrik a nekalých praktik, není tomu tak. Napovídá tomu i expozice filmu, která na diváka velmi rychle a velmi krátce vychrlí řadu obličejů a jmen. Pozorovatelův mozek je dokonale zavařen ve snaze všechny si pamatovat, jelikož se domnívá, že to bude důležité. Naštěstí není. Bellocchio velmi rychle zaměří veškerou pozornost na Buscettu (výborný Pierfrancesco Favino) a je to jedině dobře. První zrádce je konverzační soudní drama. Už z povahy samotného příběhu tomu nechybí dynamika. Z materiálů se dozvídáme o chladnokrevné brutalitě praktik Cosa nostra. Kvůli Buscettovi šlo nakonec do vězení 338 lidí, devatenáct dostalo doživotní tresty. V první části filmu je únavně obšírná rekonstrukce. Vraždy, křty, vraždy, svatby, vraždy, pohřby a zase vraždy se střídají v dlouhé smyčce, číselník odpočítává přibývající oběti, a když je Buscetta pobývající v Rio de Janeiru zatčen a drsně mučen místní policií, neví ještě, jak doma dopadli jeho synové. Je zde pokus o relativizaci zla, protože mafie živila chudé, kradla slepice, pašovala cigarety a zabíjela pouze muže, protože „tehdy byli starci, ženy a děti nedotknutelní“, zatímco nynější garda posedlá obchody s heroinem už odvěká pravidla nectí a vybíjí celé rodiny. Buscetta zkrátka tvrdí, že nikoli on, ale oni zradili – totiž stavovskou čest původní organizace. Film naštěstí nepoměřuje „lepší“ či „horší“ mafii, i když etickým tancům mezi vejci věnuje hodně prostoru. Zajímavější je však v zachycení reálií včetně pohodlného vězení, kde se přesto s nostalgií vzpomíná na 70. léta, kdy do cel proudily kaviár, šampaňské a prostitutky. Vůbec nejsilnější zážitek poskytne sám proces, justiční tyjátr na plnokrevně pavlačový jižanský způsob. Stovky souzených v klecích, pokřik jejich temperamentních žen na galerii, dav novinářů. Jeden z obžalovaných si zašije ústa, druhý se svléká, třetí žádá, aby směl i během přelíčení kouřit „ze zdravotních důvodů“, načež stoický soudce odvětí: „Doneste si lékařské potvrzení.“ Bizarní groteska, v níž hluk připomínající třídu plnou puberťáků vystřídá hrobové ticho, jakmile začne přímá konfrontace obviněných s jejich bývalým přítelem, nyní „práskačem“, zosobňuje vrchol snímku. Dokonce sem najde cestu i humor jazykové bariéry mezi Itálií a Sicílií, hlavně však bije do očí, že zúžení příběhu výhradně na soudní síň by snímku prospělo. S líčením dalších let totiž napětí znovu opadne, tady by stačilo věcné shrnutí v titulcích. Přesto platí, že Pierfrancesco Favino v titulní roli uhrane a že režisér Marco Bellocchio vyprávět umí, i když to bere hodně zeširoka a místy příliš rafinovaně. Zejména když se snaží dopovědět, kolik krve měl na rukou sám Buscetta a co se po procesu ve vnímání mafie změnilo. Jistěže v podstatě nic. (20.03.2020) (méně) (více)