Scény z manželského života

Ingmar Bergman je mým psychoterapeutem. Jeho filmy považuji za terapeutická sezení a v podstatě s ním udělám pokaždé pěkný kus práce při úklidu ve svém vnitřním světě. Scény z manželského života je "nádherná" a velmi přesná sinusoida, po které se vezete, když se manželství rozpadá a vy se tomu zoufale bráníte. Nechci říkat, že je to universální pravda, ale moje rozhodně. Pěkně jsem si prožila svůj pád dolů znovu a z odstupu. Možná by se na Scény měl podívat každý, kdo se chystá vstoupit do instituce zvané manželství a není si tím příliš jistý, protože tahle dřeň je obnažená dokonale. (13.11.2008)

V tomto konverzačnom kúsku Bergman berie ilúzie o láske a manželstve. (Teda, pokiaľ nejaké vlastníte.) Tak ako by Marianne- v podaní úžasnej Liv Ullmann- rada vedela, či sa manželia môžu ľúbiť až do konca (a nemyslím rozvodového:))- to je východisko, z ktorého Scény vychádzajú a to je kľúčová ilúzia hlavnej ženskej postavy. Táto "manželská otázka" bola už mnohokrát rozoberaná a v dnešnej dobe a v dnešnej produkcii už sama o sebe nemôže strhnúť..... Táto Bergmanova "štúdia" z r. 1973 nepochybne patrí k najvydarenejším "manželským štúdiám" vôbec. Odpovedá DÔMYSELNE, STRHUJÚCO A ABSOLÚTNE. City v manželstve chladnú, láska sa rokmi stáva menej zrejmou a ľahšie vytratiteľnou, zákonite sa mení, a žiaľ, aj často prepadá do minulosti..... Egoizmus, neúprimnosť, nestálosť atď., atď., ale hlavne(!), hlavne naše smutné majstrovstvo v devalvovaní ceny vecí, čo máme v rukách- skrátka ten NIČITEĽSKÝ ĽUDSKÝ POTENCIÁL, ktorý potrebuje potravu- toto najbežnejšie rozkladá i na prvý pohľad nerozložiteľné (a teda i zdravé manželské vzťahy). Manželstvo nie je hrobom lásky, tú pochováva ľudská povaha. Napriek tomu vrchol šťastia a zrejme najkrajšiu, absolútne nesebeckú podobu lásky prežívajú Marianne a Johan (skvelý Erland Josephson) až keď sú už spojení s inými partnermi. (Bergman sa pohráva s možnosťami.) Nič ale nie je také podstatné, ako táto najhodnotnejšia kvalita Bergmanovho diela: strhujúco zachytáva a kladie do protikladu chod ženskej a mužskej mysle, podáva skutočne geniálny, živý obraz komunikácie ako medzi pohlaviami, tak medzi manželmi a konečne- civilnou cestou neružovým sadom oslavuje... no tak...! veď viete čo..... crazy little thing called LOVE. Za jednu z najkrajších Bergmanových ženských hrdiniek býva označovaná Alma z Hodiny vlka, ja však za o niečo obdivuhodnejšiu považujem práve Mariannu: ženu nezlomného charakteru, obetavú, milujúcu, starostlivú, skromnú, nenáročnú, ktorá vie, čo chce a ktorá odpúšťa ešte pred vykonaním krivdy. Nádherné, že? Takých žien je pomaly ako šafranu a takého muža..... veď viete! .....tak to domyslite..... Predtým 4*, dnes jednoznačných 6*. (07.02.2008)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Magnetické pouto dvou jedinců s obrácenými póli. Zhruba tak by se dal charakterizovat tento Bergmanův snímek o dvou lidech, které k sobě cosi neustále přitahuje, ale vzápětí dokáží jeden od druhého prchnout na několik měsíců. Velice civilní snímek skoro v divadelním podání těží zejména z obratně psaného scénáře a bezchybným hereckým duem Ulmannová, Josephson. Intimní pohled pod pokličku manželství a složitou strukturu vztahů mezi mužem a ženou. (02.03.2006)

Som rád, že v dobe, keď som pomaly nad Bergmanovými filmami lámal palicu, lebo som nenapočítal viac ako päť filmov, ktoré pokladám za výnimočné, sa mi podarilo vidieť jeho ďalšie skvostné dielo. O jeho kvalitách vypovedá najmä to, že som celých 169 minút dokázal sledovať herecký koncert dvoch vynikajúcich hercov, majstrovsky napísané dialógy, peripetie manželského i mimomanželského vzťah a, neľútostné odhaľovanie temné zákutia ľudskej psychiky, ktorá príliš nepraje párovému spolužitiu. Určite to nie je film pre každého. Mladších divákov pravdepodobne odradí jeho dĺžka, ale ostatní, ktorých manželstvo sa počíta na desiatky rokov, si prídu na svoje. Vo filme nepočuť hudbu, ďalší herci sa vyskytujú iba zriedkakedy, scény sa odohrávajú v niekoľkých miestnostiach a napriek týmto handicapom divák, ktorému je film adresovaný, nepocíti potrebu pozrieť sa na hodinky. A možno aj preto, že ide o vzťahový film, bol aktuálny pred štyridsiatimi rokmi, je aktuálny dnes a bude aktuálny do doby, pokiaľ bude existovať inštitút manželstva v tej podobe, ktorú poznáme. (25.02.2016)