Krtek

El topo vyžaduje obrovskú toleranciu a fantáziu, ide totiž o podivínsku uchylárnu koncipovanú násilým, mytológiou a náboženskými výlevmi. Mílovými krokmi prekračuje hranice normality, je ťažko jednoznačne čitateľný a osobne si trúfam porozumieť tak na 10% z celého obsahu. Je to film na diskusiu a dešifrovanie snáď každučkého prvku, ktorý šialený mozog dokáže vyprodukovať (ukrižovaný baránok; úchylné láskanie topánok; znásilňovanie mníchov, ženy; bičovanie kaktusmi....) a ta kvíliaca hudba do toho, všetko samozrejme servírované na hektolitroch preliatej krvi. Prvoplánovo to môže vyvolať pohoršenie, nudu, odpor, druhosignálne nejakú filozofickú pózu. Pre mňa je film hlavne pocitovou a vizuálnou záležitosťou a subjektívne mi vlastne nepriniesol nič (nič pozitívne, optimistické, naplňujúce, nič, čo by som si mohla vychutnať) a zároveň priniesol veľa (zvláštnych a rozporuplných emócií, trochu nudy a pošramotený limbický systém)... (08.07.2008)

Keďže ide o moje prvé stretnutie s Jodorowskeho tvorbou (dokument o Dune nerátam), tak som namiesto identifikácie jeho charakteristických prvkov videl v Krtkovi časť Buňuela, časť Peckinpaha, časť Pasoliniho, prípadne Felliniho a našli by sa aj ďalší. Mimochodom ide asi o western s najväčším počtom mŕtvol, aký som kedy osobne videl a bohvie, na koľkom mieste sa v skutočnosti v takomto imaginatívnom rebríčku nachádza. Pokiaľ rozoznávate klasický western, revizionistický a a ten špagetti, tak tu máte zase originál nachos western. K nachos sa ale podávajú namiesto čili omáčky poriadne dávky krvi. (14.08.2019)

[FOD 2008, LFŠ 2008] „Žádám od filmu to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog.“ Surrealistický náboženský western o bezohlednosti, násilí a lidské duši, kde se stejně jako ve Vyměněných hlavách nezapře pantomimická minulost Jodorowského. Jinak Jodorowsky přísně rozděluje násilí na kreativní a destruktivní. On dělá umění. Chtěl dosáhnout osvícení, což vyvrcholilo snímkem Svatá hora, ale i v dalších dílech včetně Krtka se vyskytuje očistný prvek ohně a motiv bájného ptáka Fénixe. Děj moc nehledejte. V Jodorowského filmech se až na zacyklenou Svatou krev jde odněkud někam a na diváka se ze všech stran řítí autorovy alegorické vize, metafory a skrytá symbolika za doprovodu zvláštního zvukového doprovodu a rychle se měnících výrazně kolorovaných obrazů, které při pozorném sledování navozují hypnotický stav ne nepodobný účinkům LSD. (17.03.2008)

Už prvé sekundy filmu mi jasne naznačili, o čo tu vlastne pôjde. Po púšti cvála na čierno odetý pištolník so svojím nahým(!) synčekom. No a čo nasleduje potom sa slovami opísať nedá. Je to tak bláznivé a tak bizarné, že to už má s nejakým umením máločo spoločné. Asi môžem byť rád, že v polovičke 70. rokov skrachovala Jodorowského verzia sci-fi románu Duna. To by už tí, čo kritizujú Lynchovu verziu, asi už neprekusli vôbec. Zhrniem to takto. Poznám človeka, čo by na EL TOPO povedal: ,, Za také filmy by nemali platiť diváci, ale tvorcovia by mali platiť divákom za to, že si ho vôbec pozreli." Keďže som za to nezaplatil a takisto mi za to nezaplatili ani tvorcovia, tak si myslím, že sme si kvit. (11.03.2011)

Totální nářez. Jodorowsky je básníkem a jeho filmy básněmi. Myslím, že vedle Svaté hory jeho nejlepší film. Podivný western plný bizardností, tak jak on to umí - poetické, básnické obrazy v kontrastu s brutalitou a násilím. Westernové vyprávění o nesmiřitelném střelci, který nakonec dojde k osvícení a asketismu. Bravůrní... (03.08.2008)