Pardon, nezastihli jsme vás

Kapitalizmus prináša najmä ekonomicko-sociálny newspeak orwellovského strihu. Napríklad slovo "živnostník". Každý si má predstaviť odvážneho človeka, ktorý sa rozhodne zarábať si na svoj život vlastným výrobným podnikaním, ponukou služieb alebo obchodovaním. Úpravami predpisov však majitelia firiem dosiahli, že sa môžu efektívne zbaviť pre nich zbytočných poplatkov a odvodov za zamestnancov do sociálneho a zdravotného poistenia. Tiež mu nemusia preplácať dovolenky a iné výluky v práci. A čo stačí spraviť? Jednoducho niekdajší zamestnanci alebo noví uchádzači o prácu budú pre firmu pracovať len ako živnostníci. Fakticky nejde o samostatné podnikanie. Obsah a spôsob práce určuje materská firma, "živnostníci" hrdlačia na základe jej pokynov a noriem. Znevýhodnením sociálneho a zdravotného postavenia sa dostávajú do slučky neustálej práce. Sú z nich otroci, ktorí si musia zarobiť aj na dodatočné náklady, ako zamestnancom im automaticky patriace. Dovolenku preplatenú nemajú. Po zmene ich postavenia na "samostatných podnikateľov" sú im všetky výhody odobrané. Klasická odporná kapitalistická privatizácia ziskov (patriaca podnikateľovi-majiteľovi) a socializácia strát (prenesená na zamestnancov). Všetko s posvätením štátu, ktorý toto všetko v pracovnej legislatíve umožnil. Ken Loach tento marazmus veľmi trefne ukazuje na príbehu jednej rodiny. Končí symbolicky tým, že totálne fyzicky a psychicky vyčerpaný otec s podlomeným zdravím sa za každú cenu rúti do práce. Do práce, pracovať, makať a hrdlačiť. Lebo nemá iné východisko. Postavenie samostatného živnostníka ho totiž totálne dusí. Ako vo zveráku. (13.12.2020)

Človek dúfa, že ak bude poctivo a tvrdo pracovať, tak mu bude dožičená aspoň istá úroveň finančnej nezávislosti. No medzi náročnou prácou a veľkou výplatou niekedy priamu úmeru len veľmi ťažko hľadať... Každodenný boj o prežitie, pracovná rutina - naložiť, vyložiť, ustriehnuť si čas, vypočuť si nepríjemných zákazníkov, v krátkych okamihoch precítiť dobrú energiu za zopár vďačných klientov, počúvať nezmyselné reči šéfa, ktorý vo vás nevidí človeka, ale iba akýsi objekt na zarábanie peňazí. A toto dookola 14 hodín, takmer každý deň. Kedy máte popri tom všetkom čas vychutnať si život? Ricky sa dal na dráhu kuriéra, aby pomohol rodine splatiť dlhy. Jeho manželka robí opatrovateľku ľuďom, ktorí sú na to odkázaní. Prebaľuje, kŕmi, občas si vypočuje neoprávnené výčitky od zatrpknutých klientov. Napriek tomu sa riadi pre mňa neuveriteľne silným heslom: “Správaj sa k nim, ako keby to bola tvoja mama.” Okrem toho majú na pleciach výchovu dvoch detí, na ktorú už neostáva veľa času. No robia, čo môžu. Príbeh, ktorý silne odráža fakt, že keď je vo vzťahu dostatok lásky, podpory a rešpektu, rodina dokáže zvládnuť aj tú najväčšiu životnú krízu. Pretože vďaka týmto hodnotám disponuje neuveriteľnou silou s tým všetkým bojovať. Ak máte radi tvorbu Kena Loacha, určite na film zájdite, pretože dostanete štandardne kvalitnú sociálnu drámu. Režisér sa drží svojej tradičnej šablóny, takže na jednej strane neprekvapuje, no na strane druhej sa filmu nedá nič výrazne vytknúť. Pretože je presne o tom, čo život prináša. (Be2Can, 2019) (10.11.2019)

You don't get hired here. (...) We like to call it on-boarding. You don't work for us. You work with us. You don't drive for us. You perform services. There's no employment contracts. There's no performance targets. (..) There's no wages, but fees. Is that clear? Naprosto. Na lidi musí bejt přísnost. Kdo maká od nevidím do nevidím na švarc systém, je motivován a nezlobí. Co by taky dělný lid podnikal, že jo? Samé nekalosti. Pokud jde o angažovanost a informační hodnotu snímku, není Loachovi co vytýkat. Obavy o situaci příslušníků nižších vrstev za neodůvodněné považovat nelze. Libertariánské sny se ve Spojeném království zhmotňují rychleji než jinde. Není pochyb, že britští profesionální řidiči jsou přetížení tak, že konec šichty odjezdí po správné straně vozovky. Příběh rodiny kurýra a pečovatelky pokrývá celý komplex problémů, zákonitost a provázanost: prekarizaci práce, stupidní (ale efektivní) ideologii švarc systému, kurvárny na trhu s bydlením, rozpojení závislosti dosaženého vzdělání a vyhlídek na získání slušného zaměstnání, příčiny kriminality mládeže, epidemii psychických poruch a rozpady rodin v existenčních potížích. Loach ušetří zlou slinu pro chronicky podfinancovaný NHS a společně se starou odborářkou zavzpomíná na akce sedmdesátých let (které přišly vnivěč nejen kvůli periodickým návratům voličů k Tories). Kritičtější lze být vůči formální rovině. Pomineme-li komplementární žánrovou metodu - výkony příležitostných herců (na fakturu?), nemůžeme přehlédnout hon na příliš mnoho zajíců zároveň. Rodiny v modelové situaci většinou řeší více problémů zároveň, ale některé mohl Loach přehlédnout alespoň z estetických důvodů; čítanka sociální práce též obsahuje vše, funkční literární dílo to z ní ale nedělá. Největší škoda je, že Loach své hrdiny idealizuje. Ricky rodina vyhlíží životně jako barvotiskový sovětský plakát ze třicátých let. Jakoby zbaveni práva na neřest, ač žádní myslitelé, její dospělí příslušníci jakýmsi zázrakem nedělají chyby, nejsou-li k tomu dohnáni zvnější. Sami od sebe nikdy. Za všechno může systém. Loach tím trochu překvapivě zastírá, že neosobní systémové podmínky dostávají do potíží příslušníky prekarizovaných vrstev právě tím, že je k chybování ponoukají a posléze je za ně drakonicky trestají (ku prospěchu jiných). V Loachových postavách nutně chybující proléty ze svého okolí nepoznáte, což je škoda, která se podepisuje na věrohodnosti jinak záslužného snímku. (03.01.2021)

Tak tu išiel Ken Loach tak ďaleko, že ďalšej svojej sociálnej dráme ani nechcel dodať žiaden ozvláštňujúci, originálnejší prvok, ako boli buď lúpež alkoholu, či negramotnosť v tej najjednoduchšej IT problematike. Sorry, We Missed You je skrátka o normálnom živote normálnej robošskej anglickej rodinky so všetkými problémami, občas sa tu objaví aj nejaká tá radosť, predovšetkým s dcériu a vyzerá to tak, že to manželom funguje aj v posteli, aj keď pod perinu nenahliadneme. Ku koncu ale Lavert situáciu hrotí "aby bolo skutočne o čom" a z vedúceho doručovacej firmy už robí čistého hajzlíka, pričom predtým sa dalo jeho chovanie logicky chápať. No a to sa týka aj istej deus ex machina udalosti, kedy sa veci začnú trochu viac komplikovať a nemám na mysli synátorové blbosti, s teenagermi majú Angláni určite veľké problémy v akejkoľvek spoločenskej vrstve. Som rád, že film skončil tak ako skončil a Loach nám neponúkol ani happy end, ani nezakopal všetkých pod čiernu zem. Svojim spôsobom ide o nezávislejšiu verziu Jokera, len Ricky si poväčšinu času dokáže udržať nervy na uzde a možno aj preto nás tu žiadna revolúcia v spoločnosti nečaká. (21.11.2019)

Vedle Karla Marxe neznám podobně tvořivého dělnického zastánce (a co jich bylo!) jako je Ken Loach, ať už je platí kdokoli a platí komukoli. Přes stále více se prosatzující filmy z honosných čvrtí, z honosných domů, s honosnými pracovními kabelami a mundury, hovoří ke mně Ken Loach mnohem srozumitelněji a jasnějí - mám stejný strach, že se kdy mohu dostat do sterilního prostředí buzžoustů stejně jako do brlohů nuzáků najatých na práci dle prekérních zákonů. Ano, prekérnost práce (prekarizace) je jednou z největších zlotřilostí neokapitalismu. Prekérními formami práce se dá přivydělávat, nikoli vydělávat. Při sledování rodinného života Rickyho a Abbie mi bylo mnohdy skutečně úzko (a zároveň slastně, nejsa v jejich kůži). A že film byl natočen podle skutečné události, na to můžete vzít jed, jak by mohl také jinak? Loach má s Maexem ještě něco společného - dovede vždy trefit hřebík přesně na havičku. Loachovi bylo při natáčení 82 let, možná se ho ani nezúčastnil, možná už někdo jiný přebral jeho taktovku. Bylo by to tak dobré... Já bych navíc mezi prekarizace zařadil i různé pracovní dohody vyžadující flexibilitu (teď potřebujeme, teď udělej), různé druhy konkurzů (např. obálková metoda) atd. - atd. až tak, že z obvyklé práce založené na dohodě o práci na dobu neurčitou mezi zaměstanavatelem a zaměstnancem, mnoho nezbude. (28.05.2020)