Portrét dívky v plamenech

Dcera slavného malířského otce Marianne, připlouvá na ostrov malovat panskou dceru. Druhorozená Heloise se vrátila z kláštera a místo aby byla jeptiškou, má se vdát za Milánského velmože poté, co její starší sestra spáchala sebevraždu. Marianne má za úkol ji potají namalovat, aby mohl být obraz poslán budoucímu manželovi. Marianne je moderní nezávislá žena, což je ukázáno již v úvodní scéně, kdy na loďce připlouvá na ostrov, a neváhá si do moře skočit pro krabici s náčiním, která z loďky vypadla. Sciamma Heloise představuje od samého začátku divákovi a Marianne po kouscích - nejdříve prostřednictvím rozhovoru se služkou, později, při vycházkách obou žen po pobřeží. Po celý film pečlivě budovaný vztah mezi oběma ženami vrcholí milostným vzplanutím, přičemž jak Marianne, tak Heloise musí být jasné, že nikam nepovede. Pečlivou práci na vztahu obou žen pak u diváka film sklidí zejména emocionálně v posledních několika minutách. [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

Ze všeho nejdřív musím zapět ódu Adèle Haenel a Noémie Merlant, bylo mi potěšením tyhle dvě mladé dámy sledovat, jejich rodící se vztah, kontakt očí, okouzlující úsměv, stejně tak jako nesmělost, pochybnosti, obavy, to vše se dalo z jejich půvabných obličejů vyčíst.. Příběh malířky, která má za úkol namalovat Héloise, aniž by ta o tom věděla, neb se vzpouzí domluvenému sňatku, mě zaujal od samého začátku, od prvních záběrů, je nádherně natočený, může se pyšnit krásnou hudbou (např. zpěv u ohně, kde přeskočí jiskra), no a samotné malování obrazu bylo čarovnou vsuvkou do vyprávění.. Mimochodem ku příkladu mně se líbily ty obrazy oba dva, byly úžasné a pak taky strana 28, nejen ta v knize, zejména ta na obrazu.. (02.05.2020)

Potěší, když je mezi milenci/milenkami ve filmu uvěřitelná přitažlivost. Zároveň tedy tolik dlouhých pohledů, myslím, k tomu nezbytné nebylo. V určitou chvíli jsem si říkala, že to je o ničem, ale ono možná naopak, možná je to přesně tak podivný vakuum, který těžko zopakovat. Kráčející dáma s ohněm v šatech, to je tak výjimečné, že to smaže i ty zdlouhavé promlky. (14.05.2021)

Když protagonistka maluje autoportrét před zrcadlem umístěném v rozkroku její milované nebo když během procesu potratu utírá nešťastnému děvčeti slzy vedle položené batole, máte pocit, že tvůrci po tý pile vysloveně skáčou. A když jsem u toho kritizování, tak i ta válka s tím mít ve filmu maximálně diegetickou hudbu, ale přesto ji potřebovat ke katarzivním scénám, je vlastně také lehce napadnutelná. Nicméně co na tom, když film tak přesně opisuje subjektivní sureálnost spojenou s nepoznáváním sebe samotného v iracionální citové bouři. Díky stále pokročilejší emancipaci a sdílení jsem čím dál více přesvědčen, že stále méně potřebujeme škatulku queer film, protože filmy jako tento či Call Me By Your Name dokazují univerzálnost jak citu, tak ztráty napříč sexuálními preferencemi. Ve výsledku je to všechno o těch kódech, posuncích, nejistotách, náznacích a tajemství. Každá láska je zakázaná. Na druhou stranu, kdyby můj život snímala Claire Mathon tak, jako tento film, taky bych měl pocit, že má smysl. (28.12.2019)

Až zase nějakého přeborníka na homosexuály, kvantovou fyziku a kreacionismus napadne komunikovat mi názory konzervativních metafyziků, vzpomenu si na tento film, který vydá za víc než vědecký článek. Je jemný a klidný, do detailů důkladný. Vyniká precizním dialogem, kde na každé větě opravdu záleží. Předává příběh lásky tak silný a důstojně vyprávěný, že povyrážel všechny příčky mezi mými favority na milostné téma. Dokonalá práce s kompozicemi jediná je hodna takového díla. I to se stalo. Svět se nezmění dřív, než se vrátí matka s jasným plánem obětovat dceřino štěstí ideálům patriarchátu. Ten komanduje i tahy štětcem a skrze estetiku zpětně formuluje ženství jako toliko společenský úděl, definovaný před-interpretovanou biologií. Vyčpělými šablonami zformované blbečky, obdařující nás duchaplnými tipy na „zamilované filmy“, rovnou odkazujme sem. Třeba už je na čase, aby zvládli víc než Transformers. (14.01.2023)