Za štěstím

Aká je to spravodlivosť, že niečo tak krásne ako hudba iba existuje, ale niekto tak malicherný ako huslista Stig má výsadu žiť? A ešte je mu málo, tak si tú hudbu privlastňuje, aby sa zviditeľnil, zatiaľ čo ostatní ju rešpektujú. Jeho žena pri tom čaká doma a vytvára mu rodinu. A tak to aj život zariadi, že Martha sa stane spomienkou, hudbou jeho srdca. Katarzný koniec je teda aj odpoveďou na moju úvodnú otázku. (19.07.2022)

[3,5*]     Ak som písal pri Bergmanovej prvotine Prší nám na lásku (1946), že som v nej Bergmana vôbec nespoznával, tak v tomto filme som už Bergmana spoznal pomerne zreteľne. Príbeh je už odsunutý do pozadia a do popredia sa dostáva psychológia postáv, skvele tu je vykreslený vývoj jedného vzťahu. Napriek tomu sa mi Bergmanova prvotina páčila o trochu viac, hlavne kvôli sympatickej ústrednej dvojici. Ak sa totiž má nejak rozpitvávať charakter hlavnej postavy, musí byť na to zvolený vhodný predstaviteľ. A to Stig Olin (Ericson) nespĺňa. Jeho herectvo nie je veľmi presvedčivé, je ako taký pandrlák, jeho šaškovaniu najmä v prvej polovici sa veľmi nedá veriť. Proti predstaviteľke hlavnej ženskej role Maj-Britt Nilsson ale nemám žiadne výhrady, zahrala výborne a navyše je aj veľmi pôvabná. Bergman mal proste veľmi dobrú ruku pri výbere herečiek. Páčilo sa mi rámcovanie príbehu do jednotlivých hudobných vystúpení orchestra (krásne klasické kúsky), retrospektívne rozprávanie a tiež krásna kamera (veľmi pôsobivé bolo premietanie spomienok na notovú osnovu). Film nesie silné autobiografické črty (Bergmanovo manželstvo s Ellen Lundström, s ktorou mal dvojičky). Prítomný tu je aj pomerne častý motív psychického boja umelca, ktorý pochybuje o svojich schopnostiach (ako aj v Hodine vlka (1968)). (14.08.2021)

Na radost je pro mě zatím nejlepším filmem, který do roku 1950 Bergman natočil. Zdánlivě jednoduchá lovestory dvou muzikantů - silně ambiciózního Stiga a citlivé Marty - začíná zajímavě: Prozrazením konce... Od okamžiku, kdy se dovídáme, že Marta zemřela po výbuchu petrolejových kamen, odvíjí se celý jejich příběh ve flashbacku a ačkoli celou dobu víme, jak to dopadne, v žádném případě to neumenšuje napětí a očekávání dalšího vývoje. Jde především o vykreslení jejich vztahu, v němž Stig hraje protivnou a nesympatickou úlohu, zatímco Marta je skutečným protipólem, jemným a krásným. Je úžasné sledovat, jaký má Bergman celou kariéru cit pro výběr ženských představitelek... Jakýmsi stmelujícím prvkem jejich vztahu pak je postava dirigenta, jehož skvěle hraje legenda švédského filmu Victor Sjöström. Bergman je mistrovský režisér, což tímto filmem znovu dokazuje - volbou prostředí, pohledů kamery, stavbou příběhu... Závěrečný Martin odjezd vlakem by nemohl být tak dojemný a současně skličující, kdybychom nevěděli, co bude následovat; následná zpráva o její smrti by sice byla šokující, ale tímto způsobem jsou emoce vlastně zdvojnásobeny... Takhle to prostě každý režisér neumí. Zážitek z filmu umocňuje krásná hudba (mj. Beethoven nebo Smetana), což je další plus a důvod vidět tento film..."Je jednodušší, když jsou lidi dva, jsem o tom přesvědčena... Nikdy nejsou dva. Uvnitř jsi vždycky sama. To co říkáš je prostě nesmysl a sentimentalita..." 4 a 1/2 * (13.10.2007)

Ďalší nesmierne silný a citlivý film od švédskeho matadora. To Joy je príbehom lásky (a nenávisti), pričom silná láska k hudbe je tu v „protiklade“ s láskou k žene. Bergman má nenormálny cit pre vykreslenie psychológie postáv, tento film nie je výnimka. Pár scén je skutočne brilantných, až dojímavých (napr. spomienka na pár nádherných chvíľ s manželkou, ktoré sa zobrazujú na notovej osnove). Bergmanove filmy sa ťažko opisujú slovami, musia sa skrátka "precítiť". (01.07.2007)

Film Za štěstím ztrácí na své důležitosti v bohaté kvalitě filmografie švédského malíře lidské duše Ingmara Bergmana, u mnohých dalších filmařů by bezpochyby patřil na přední čestná místa. Za štěstím je inteligentní filmovou hříčkou postoje intelektuálního cynismu. Psychicky nestabilní muž a odolná žena odráží realitu života na cestě hledání niterní spokojenosti a harmonie. Největší překážkou je vlastní vnitřní svět, který pochybuje o sobě samém, osobní frustrace závažným stylem narušují soužití a cíl snažení se ve strachu ztrácí v nepřehledném labyrintu vlastní lidské slabosti. Fyzické uspokojení je krátkodobou náhražkou duševního hledání, pozornost se v pocitu osobní nespravedlnosti vynucuje neurvale sobeckým prosíkem na kolenou. Hlavní postavou cynického vystřízlivění z dosavadního způsobu života je Stig Eriksson (zajímavý Stig Olin), nový houslista helsingborgského orchestru. Jeho ctižádost uměleckého úspěchu staví vlastní ego nade vše, přesto je neschopen smysluplně využít nabídnutou šanci. Nepříjemný pocit ublíženosti rozsévá chaos mezi nejbližší a slabošské kolísaní nespolehlivého muže nebere na nikoho ohledy. Očistný proces dochází ke spásnému osvobození, ale cynický osud má své vlastní plány vyvrcholení života. Hlavní ženskou postavou je Marta Olsson (pozoruhodná Maj-Britt Nilsson), nová houslistka stejného švédského orchestru. Je stabilnější ve svých cílech budoucnosti a s laskavou trpělivostí schovává ufňukaný smutek muže ve své náruči. Trpělivost není bezbřehá, i když žádný strach nemá věčného trvání. Výraznou postavou je Sönderby (dobrý Victor Sjöström), náročný dirigent orchestru a šlechetný svědek spokojenosti romance jeho mladých houslistů. Výraznější postavou je Marcel (zajímavý Birger Malmsten), violoncellista helsingborgského hudebního tělesa a sebevědomý bonviván, jehož samotná existence jitří všechny smysly Stiga. Důležitou postavou je Mikael Bro (velmi zajímavý John Ekman), vysloužilý herec a vzor pokušení životního cynismu a požitkářství. Výraznou stopu zanechává také Nelly Bro (zajímavá Margit Carlqvist), Mikaelova velmi mladá manželka a neukojitelný předmět mužské touhy a strachu v osamění. Z dalších rolí stojí za pozornost děti Stiga a Marty Lasse (Staffan Axelsson, jako starší Björn Montin) a Lisa (Eva Fritz-Nilsson, jako starší Berit Holmström). Za štěstím je skutečnou romancí života. Bergman rozuměl velmi dobře i mužům a jejich frustrace, proměňující mužskou osobnost v nestabilní uragán vzestupů a pádů, vykreslil věrohodně. Ludwig van je úchvatnou hudební kulisou, kamera si všímá detailů postav i situací, pointa rafinovaně zdůrazňuje krutost cynismu a neschopnost naplnění nevyzrálého muže. (08.01.2019)