Prima della rivoluzione
Before the Revolution
Režie:
Bernardo BertolucciScénář:
Bernardo BertolucciKamera:
Aldo ScavardaHudba:
Ennio MorriconeObsahy(1)
Psychologická studie levicově smýšlejícího mladíka bouřícího se proti konvencím a návykům konzumní společnosti. S použitím autobiografických prvků režisér vykresluje buržoazní prostředí rodné Parmy na počátku 60. let. Dočasná vzpoura ústředního hrdiny Fabrizia proti přežívajícímu maloměšťáctví je zde chápána nejen jako občanská neuvědomělost a nestálost politických názorů, ale také jako společenská a existenciální vrtkavost mladé bezradné generace. Snímek ve své době zaujal především netradiční, ale běžnému divákovi přesto srozumitelnou formou. Bertolucci se tímto nekompromisním pohledem na současnou Itálii přímo hlásí ke skupině levicově zaměřených filmařů se zájmem o aktuální otázky týkající se italské společnosti. (Febiofest)
(více)Videa (1)
Recenze (11)
Přemítání v sexuálních a politických ideálech dezorientovaného mládí očima stejně starého Bertolucciho, který již na začátku kariéry prokázal neskonalý cit pro vizuální poetiku. Zde také pozvolna a nenápadně vstoupil do některých zapovězených vod, které mohutně rozvířil teprve v pozdějších filmech. Neopomněl ani, vzdát hold svým režisérským vzorům. Mistři notových partitur Verdi a Morricone podtrhli svou impozantní hudbou příjemné lyrické rozpoložení. ()
Opět jeden z těch filmů, které jsou moc poplatné Evropě a tomu zvláštnímu, méně dějovému stylu, který mě osobně celkem vadí, respektive mě nedokáže strhnout. Já mám rád poetičnost, mám rád více významnost, ale ještě více mám rád děj, a to mi tyhle filmy prostě nedávají. Může to být, jak chce umělecké, ale mě to prostě neohromí. ()
Bertolucci se svým druhým filmem vrátil do rodné Parmy, aby vypověděl o duchovním bloudění mladého muže, kterému schází odvaha opustit své maloburžoazní jistoty a vykročit do života. Ukotvený v přítomnosti, jež se protismyslně stává objektem jeho nostalgie, žije neustále PŘED revolucí. Snad ze strachu, že by po vykonání revolučního aktu jeho život ztratil směr. Svůdnou výzvou k porušení řádu se pro Fabrizia stává jeho vlastní teta. Zachycení incestního vztahu a duše rozpolceného muže je výrazně hravější než v pochmurných Pěstech v kapsách od jiného levicového režiséra stejné generace Marca Bellocchia. Neznamená to, že by Bertolucci s protagonistou sympatizoval a propůjčoval mu hlavní slovo. Naopak využívá mnoha vyprávěcích hledisek a také mnoha zcizovacích prostředků, které naši pozornost odvádějí od hrdinova trápení k filmové formě. Narušování lineárního toku vyprávění diskontinuitními skoky v čase a strukturálně neopodstatněnými vsuvkami (třeba i barevnými), resnaisovské prolínání subjektivních vzpomínek s objektivní realitou, godardovské vypuštění filmových políček prozrazuje nesmírnou hravost a velký cinefilní rozhled mladého filmaře. Stylovou kontaminaci můžeme vnímat jako důkaz, jak silně Bertolucciho v jeho počátcích ovlivnil Pasolini, jiný intelektuál, který rád kombinoval sex a politiku, klasické a moderní, světské a profánní (a, stejně jako Bartolucci v Před revolucí, do svých filmů obsazoval neherce). Když si začneme všímat podobností mezi zápletkou filmu a zápletkou Stendhalovy Kartouzy parmské, vyvstává otázka, zda Před revolucí vůbec nabízí něco původního. Řekl bych, že právě samozřejmost a okázalost, s jakou si vypůjčuje od druhých, z filmu činí dílo nadčasové, připravené na nástup postmoderny. 75% ()
"Cinema is a question of style and style is a moral issue." Psychologická dráma, ktorá sa točí hlavne okolo podivného vzťahu hlavného hrdinu Fabrizia (Francesco Barilli) a jeho tety Giny (Adriana Asti). Prvé významné dielo slávneho Bernarda Bertolucciho, zaradené aj medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Štýlom film silne pripomína Francúzsku novú vlnu, režisérova inšpirácia ňou je dosť zrejmá. Na filme ma najviac bavila postava trochu šibnutej tety Giny vo výbornom hereckom stvárnení (Adriana Asti) a samozrejme skvelá hudba Ennia Morriconeho. "Remember, Fabrizio: one can't live without Rossellini." ()
Váhal jsem s o něco vyšším hodnocením - scény s Verdim jsou emblematické. Sice podobně patetické a teorematické jako zbytek, ale utkví. Nejvíc se mi líbily dokumentární záběry opravdové tehdejší smetánky - to najednou praští mezi oči. Což o to, zbytek filmu má nejspíš poctivá přesvědčení a záměry, jen tam leckteré zápletky šustí papírem, jsou přepatetizované a je to italský kavárenský levicový existencialismus. Zestárlo to. A pak ty písničky tam, chm... Morriconeho talent se rozlévá jak pádské poldry, hudby je tam spousta a je dobrá, ale tyhle vsuvky se sladkým zpěvem, to je asi jako kdybyste si z Procházkova Ucha odskakovali k Jiřímu Lauferovi. Filmařsky si Před revolucí bere spoustu poučení z Antonioniho a Resnaise a hlásí se to k nim. A ke Godardovi, samozřejmě. A je to okaté. Však bylo Bertoluccimu 23 let - a o to tu asi taky jde: ne každý v jeho věku se dobere k celovečeráku, že... Byl talentík z umělecké rodiny, smetánka. Náš Bernardo už to taky umí. A točil sám sám o sobě a byl prostě mladíček, kterému dostali do hlavy, že komunismus, a že buržoa, a že odcizenost. Scény s Adrianou Asti mě iritovaly: nebylo to pro mě úplně autentické, občas to prostě byl trendy popík - ach ta vnitřní bolest. Přemýšlel jsem nad tím, jestli Marcello na konci Noci (když znásilňoval Jeanne) nebyl taky prostě jen patetický; je to pár let od tohoto - neorealismus. Od celku jsem tu zkrátka očekával víc než od politického Okurkového hrdiny. ()
Reklama