Díra

Film přinesl za evidentně málo peněz docela hodně muziky. Co nemohl scénář nabídnout po dějové stránce, to více než dohnal výbornými dialogy. Na tak komorní záležitost jsem se až překvapivě dobře bavil, když to srovnám s téměř nekonečným utrpením u Nabarveného ptáčete... Milovník Dona Quijota, se pustí do boje s větrnými mlýny, aniž by mu došla marnost jeho snažení, to jsou paradoxy. Jinak ten švédský stůl byl úžasný, tak nějak to asi vypadá v nějakém hotelu u moře, když dorazí zájezd nenažraných hovádek, a to ani nepotřebují třistatřiatřicet podlaží. Ten silně nablblý závěr jsem musel chvíli vydýchávat. (20.05.2020)

Solidarita? Ani náhodou! Dokážou lidé v uzavřeném prostoru společně komunikovat, nebo bude každý myslet jen sobecky na sebe? Jedna z dalších odpovědí na to, proč komunismus nemůže nikdy fungovat. Snímek se možná formou tváří jako sci-fi, ale v podstatě jde o alegorii světa, v němž žijeme. Problém jsem měl s hlavní postavou - naivně idealistickým Gorengem. Chvílemi byl neskutečně protivný a dozajista dobré úmysly realizoval podivným způsobem. Atmosférická hudba udržuje po celou dobu neklid a tísnivé napětí, z jakési letargie pak vytrhne diváka několik šťavnatých scén. Kanibalismus, červi, dlouhý nůž, tyče a šavle. Krev. Potěšil mě konec, jelikož jsem se obával doslovného vysvětlení, které by zničilo veškeré tajemství. Škoda jen, že jsem se nemohl ztotožnit se žádnou postavou, a tak mi byl jejich osud vcelku lhostejný. Kam Španělé na ty držky chodí, to mi bývá občas záhadou... (23.03.2020)

Budoucnost je v dětech. Ano, dokud nevyrostou a neusadí se v nějakém patře.. Jinotaje se kupí, poselství se ztrácí. Ve skutečnosti to ale skončí jinak. Využije se kouř a komínový efekt.. Snad nebude reboot, kde na platformě místo jídla bude jen záchodová mísa bez systému splachování. Od takového desátého patra si to nechci ani představit.. (24.06.2020)

Jedni jsou nahoře, druzí dole a třetí typ: ti, co padají. Je v Díře. V ďábelském systému. Zlatý Alcatraz. Goreng se ocitl v osmačtyřicátém patře, což podle jeho spoluvězně vůbec není špatné postavení. Jedí zbytky těch nahoře. Ale pořád jsou na tom lépe, než ti pod nimi. O dost lépe. Dole umírají lidé. A když jsou zoufalí, obracejí ke všemu možnému, aby přežili. „Chci, abys věděl, že viním tebe. Ne lidi nad námi. Ne okolnosti. Dokonce ani vedení. Jen tebe,” vyhrkne z posledních sil zoufalý Goreng ke svému spoluvězni. Jenže teď jsou stejní. Lidský pud má zelenou. Nápad je to určitě zajímavý a originální. Vertikálně členěná věznice. Někteří jsou v ní dobrovolně, jiní si v ní odpykávají svůj trest. Uprostřed místnosti je obdélníkový otvor pro obrovský stůl. Na stěně velké číslo. Naproti postel s ještě jedním vězněm. Stůl je v „jedničce“ plný žrádla. Luxusního. V „sedmdesátce“ je to sakra horší. A co teprve ve 200? Motiv „kolik toho na mě zbude, záleží na těch nade mnou“ je všeříkající. Nakolik jsme schopní a ochotní pomoci bližnímu svému a podělit se? Dokážeme spolupracovat a jíst jen to, co reálně potřebujeme? A co zkusit celý mechanismus narušit? Přepálené scény mi nevadily, nicméně chyby to mělo, hlavně v závěru, celkově bych se nebál ještě o 15 minut zkrátit. Střihově, zvukově, rytmicky: pecka. Čtyři dietní hvězdy hlavně za nápad. Šťavnatá message. (23.06.2020)

Ledovou archu připomínající thriller o vertikálním vězení, které zároveň slouží jako metafora pro lidskou společnost a její kasty. Spolu s dobrovolně uvězněným hlavním hrdinou postupně objevujeme, podle jakých pravidel funguje vězení, jehož mnohočetná patra tvoří jednotlivé cely, jimiž jednou za den postupně projíždí stůl s jídlem, z něhož vězni mohou sníst cokoli, co na ně zbyde po těch nad nimi. Vězni se každý měsíc přemisťují, takže průběžně přičichneme výrazně odlišným situacím panujícím na různých patrech, a tahle fantastická, tísnivá a zlověstná exkurze vrcholí hrdinovým rozhodnutím pokusit se o něco, o co se ještě nikdo před ním nepokusil. Člověk by se chtěl dozvědět víc, avšak na všechno snímek neodpovídá a navíc si ve svém fikčním světě vytváří vlastní logiku, podle níž je potřeba hrát a příliš ji nerozporovat. Výtečně napsaná, nekompromisní, brutální, úderná, napínavá (a místy dokonce i vtipná) a vtahující alegorie, vnímající lidskou společnost jako sebranku hladových sobců, s chytrými dialogy, výbornými znepokojivými momenty a inovativním prostředím, atraktivním svou odporností i jasným a jednoduchým mechanismem, jímž se řídí. V jednoduchosti je krása – zde to platí určitě. (07.10.2019)