Hra na oliheň

Pohádkově zbohatni nebo se rozbij o studenou podlahu. Jihokorejské bankovky mají zatraceně hodně nul. Ale právě nedostatek wonů po kapsách má jistý gambler, který nastoupí do dodávky a probudí se až uprostřed opuštěného ostrova s číslem 456 na zádech a spolu s dalšími chronicky nespokojenými zoufalci. Jeho sousedem z dětství, emigrantkou ze Severní Koreje, starcem s nádorem v hlavě či potetovaným gangsterem. A tak trochu si zahrají pár eliminačních dětských her. Nespokojení jsou, ale chcípnout ještě nehodlají, i když na někoho z nich čeká na konci pohádková výhra. Jenže ani ta realita venku pro ně není nejrůžovější. Dystopické jihokorejské drama Hra na oliheň po nás chce, abychom tu a tam přivřeli oči, protože mnohé se děje na úkor logiky a scénáristických zkratek. Náročná cesta, která skončí vším, nebo ničím. Lidská přirozenost má zelenou. Za každým počinem je bez obalu pitvaná podstata daných rozhodnutí, která kolikrát nemáme pod kontrolou. Jenže když pak dostane kulku do hlavy ten nebo tamten, nechává mě to chladným. A v druhé polovině série je už patrné dost značné natahování nenatahovatelného. Pro někoho je tenhle projekt předmětem vášnivých diskusí, pro jiné násilnou baštou, pro další výborným psychologickým dramatem, pro mě bohužel nekonzistentním divadlem, které se tváří jako sofistikovaný projev nějaké mnohovrstevnatosti. Nicméně pološílený vizuál, hudební doprovod či choreografie jednotlivých her: tady je to na palec nahoru. Začalo to jako poukázání na třídní rozdíly v asijské společnosti, končí jako krvavé drama, které se celou dobu naklání nad propastí absurdity. Někomu to stačí, já všeobecné nadšení nesdílím. V mnohém nedomyšlený kalkul. (31.10.2021)

„…HRA ZAČÍNÁ…“ ///    Lidi tady chcípaj jako mouchy – to se musí líbit! Jenže plnění jednotlivých úkolů (her) je zajímavější než děj samotnej. Teda aspoň zpočátku, pak se to kapku vyrovná…Nejde tady ani tak o charaktery (ty vole jde, ale…) – ty jsou (více méně) daný. Spíš o to, jaká se zvolí taktika. Samo, že u her „na život a na smrt“ se musí ty charaktery musej projevit taky. A někdy je to hóóódně (takže Korejsky) dojemný… Napínavá podívaná, kterou v pohodě dáte během dvou dnů, mě ovšem dostatečně neuspokojila. Postupně to ztrácelo tempo a místo psycha (tedy her, ve kterých jde o víc než o násilný sobectví) dostal prostor (zbytečnej) morbid. Navíc závěrečnej díl jsem tak nějak vnitřně nepobral.     ///  NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem lidská troska, která chce zbohatnout. 2.) Věřím lidem.   /// Thx za titule „Kamila Králíková“.     /// PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  *  NAPĚTÍ  ** (09.10.2021)

Nebudu ohrnovat nos nad tím že to je Xtá variace na populární antikapitalistickou alegorii - není náhoda, že je ten námět tak populární, je zkrátka zábavný a velmi vděčný. Mrzí mě jen nevyrovnanost - chvílemi jsem si při sledování říkal, jak chytře je něco rozvedeno, abych o chvíli později kroutil hlavou nad doslovností nebo zmatečností jiného motivu (a upřímně řečeno si myslím, že ačkoliv je SG skvělá na takové té tezovité rovině kritizující kapitalizmus jako celek, velmi nejasno má ohledně kritiky individuální role v celém procesu a v tomhle ohledu utíká k těm nejpovrchnějším zkratkám upřednostňujícím dojímavost nad sdělením). Rozhodně ale chápu, proč je tenhle seriál světovým fenoménem. Vnáší do mainstreamu asijský mix, který je tím lákavější pro méně zkušené (a mladé) diváky, kteří při sledování nebudou vycházet z údivu, že něco může být tak hluboké a promyšlené, protože nikdy nic podobného neviděli. To nemyslím vůbec jako urážku - Squid Game je perfektní Událost, kterou můžou sdílet prakticky všichni konzumenti popkultury, což je svým způsobem vzrušující. Jasně, mohlo to být promyšlenější, doladěnější, možná i trochu svižnější, ale to tolik nevadí. Monologování v posledním dílu už sice přechytřelé monologování věcí, které bychom měli dávno chápat, sice natahovalo strunu trpělivosti, ale nepraskla. 3 a 1/2 (07.10.2021)

Skvělá záležitost, která potěší hlavně ty, kteří čekají na druhou sérii Alice in Borderland (a taky ostatních survival záležitostí typu SAW nebo Escape Room). Navíc musím říct, že „Hra na oliheň" je ještě mnohem vybroušenější podívanou, která precizně buduje vztah k postavám a skvěle pracuje s myšlenkou dilematu účasti v soutěži. Díky tomu prakticky „žijete s postavami". Prožíváte s nimi jejich strachy, pocity úzkosti a nerozhodnosti. Nečekáte jen na to až je všechny v dětských hrách pozabíjí. A to je jednoduše paráda. Občas se objeví nějaký menší logický nesmysl (hlavně mimo arénu), ale vzhledem k žánru a typu seriálu je až s podivem, že je jich vlastně dost málo. Z další série mám mírnou obavu, ale tohle můžu s klidem doporučit naprosto každému. Jsem navíc docela rád, že se díky Netflixu dostávám více i k různým asijským projektům, které jsem v minulosti docela míjel. (23.09.2021)