The Crazies

Podobnosť s Romorovou prvotinou je zrejmá, no však THE CRAZIES nepôsobí tak strašidelne a je viac akčnejšia. Žiadnych gore efektov sa tu nedočkáme iba postrieľaných ľudí. Napriek svižnému spádu je tu časť zaoberajúca sa konfrontáciou armády a vyšetrovaním lekárov ktorá spomaľuje dianie a celok ako taký neponúka v podstate nič nové a zapamätania hodné čo by ho robilo výnimočným len neistotu utekajúcej partii a postupné podozrievanie z nákazy popri tom ako sa snažia dostať niekam do bezpečia. (02.11.2008)

Velmi dobře vymyšlený sociálně-kritický horor. Chaos, paranoia. Jednotlivé skupiny (obyvatelé městečka, řadoví vojáci-maskáči, vedení) bojující proti sobě, často aniž by znali důvod. Vlastně přesný důvod ví jen málokdo. A ještě ke všemu v případě těch "kladných" hrdinů, tedy nakažených obyvatel v městě, nejde úplně lehce říct, jaký jejich čin je racionální, respektive normálně emocionálně impulzivní, a jaký už je projevem jejich nemoci zešílení. Je to chytřejší film, než by se na první pohled mohlo zdát. Člověk se až diví, kolik těch zajímavých linek se v remaku ztratilo. (03.12.2014)

Tak tady se náš Romero moc nepředvedl. Po Night of the living dead jsem čekal nějakou pecku, ale dostal jsem průměrnou a celkem suchou podívanou. Přišlo mi že Romero mohl více přitlačit na pilu a ne dávát jen náznaky čehosi a konec ustřihnout. Snad teprve podruhý v životě musím říct že remake je lepší než originál(první je Blob, ale je třeba říct že tyhle dva filmy remake potřebovaly narozdíl třeba od dementního Halloweenu 2 od Zombieho). (16.02.2011)

Doboví diváci museli v The Crazies vidieť jasnú odozvu na šialenstvo vo Vietname a je to cítiť dokonca aj dnes. Film je však obecnejší, nadčasovejší a je originálny v tom, že neponúka vyčíňanie vírom nakazeného obyvateľstva ako metaforu nejakého spoločenského neduhu, ale pýta sa, kde končí "normálnosť" a začína šialenstvo v ľudskom chovaní. Odpoveď na túto otázku je veľmi neutešená, oná hranica je totiž veľmi nejednoznačná. The Crazies by som snáď vytkol iba to, že spočiatku síce vidíme všadeprítomný chaos pri organizovaní karantény, avšak šialenstvo nakazených sa dostáva poriadne k slovu až neskôr. Stojí ale za to. (16.09.2023)

Moje druhé setkání s Georgem A. Romerem, tvůrcem kultovní Noci oživlých mrtvol (1968), mi jenom potvrdilo, že pokud jsem i v jeho zmíněném debutu vnímal mnohem víc, než pouhý „béčkový horor o zombících“ a sice rovněž něco jako politické podobenství o společenském marasmu a návalu těžkých deziluzí, jakými si koncem 60. let prošla společnost v mnoha zemích světa, můj pocit nejspíš nebyl zcela mimo mísu. Tentokrát Romero udeřil ve své politicko-kritické vrstvě žánrového snímku ještě tvrději (svým způsobem i průhledněji) a rozehrál v ději o šířící se neznámé nákaze obrovskou bezmocnost na všech frontách: od vysoce postavených politických zástupců až po civilní obyvatelstvo, v euforii bouřící se proti nařízení bezpečnostních složek a zásahům státní armády. Chaos, který vládne v oné fikci mezi lidstvem i ve státě, se spočátku jakoby přenášel i na diváka a chvíli mi trvalo, než jsem se pocitově se naladil na onu atmosféru (která probíhala v poněkud jiném duchu, než jsem původně čekal) a taky se pořádně zorientoval v dění naplněném celou řadou pestrých motivů od vědeckého skoumání až po tragickou romanci uprostřed onoho společenského pekla. Osobně bych asi The Crazies moc neoznačil za horor, alespoň na mě s výjimkou úvodu tento film jako horor ani nepůsobil, ale jako sci-fi thriller s napínavou akcí, postupně houstnoucí paranoidní atmosférou i výrazným přesahem na mě fungoval bezchybně. Ačkoliv můj zážitek z Romerovy prvotiny zůstal nepřekonán, i tento snímek má pro mě dostatečné množství nesporných kvalit a taky zajímavých podnětů, kvůli jakým ho mám chuť časem vidět znovu. [90%] (03.12.2021)