Virová nákaza ve filmech

Momentální krizová situace reagující na probíhající šíření viru Covid-19 měla mimo jiné za následek i uzavření veškerých kinosálů, což pochopitelně vedlo k tomu, že distributoři začali rušit či odkládat plánované premiéry leckterých nových snímků, případně pro jejich uvedení zvolili jinou alternativní cestu. Stejné kroky podnikli i organizátoři připravovaných nebo i částečně rozjetých filmových festivalů. Jaké ekonomické dopady budou mít bezpečnostní opatření, k nimž se vlády jednotlivých zemí uchylují, lze v tuto chvíli jen stěží odhadnout. Změnu celkové atmosféry ve společnosti však pociťují pravděpodobně všichni – v médiích i mezi lidmi se téměř o ničem jiném nemluví.
 
Pocit, že virová nákaza prosákla už prakticky všude, prohlubují i leckteré weby publikující nejrůznější žebříčky filmů s právě tímto zaměřením. Nejde přitom pochopitelně o pouhý rozmar – nemožnost chodit do kina totiž nevedla k tomu, že by se lidé méně věnovali filmům a seriálům, právě naopak. Jak lidé tráví více času doma u televizí a streamovacích služeb, mají možnost dohánět resty. Pozoruhodné přitom je, že jejich volba se v mnoha případech dotýká právě tématu virové pandemie, přičemž sahají jak po klasikách typu Smrtící epidemie (1995) či 12 opic (1995), tak po filmech novějších – velkou renesanci nyní zažívá například doposud mírně přehlížený snímek Nákaza (2011).
 
Jednoho by přitom napadlo, že by přeci dávalo větší smysl sledovat filmy jiných, především odlehčenějších žánrů, které budou mít na lidskou psychiku spíše uvolňující efekt. Na druhou stranu, člověka to pak alespoň vede k tomu, že si uvědomuje různé chyby, jichž se hrdinové takových filmů dopouštějí, a může se z nich poučit a případně nebrat dočasná omezení a doporučení na lehkou váhu. Vzhledem k intenzitě a charakteru virových nákaz v těchto snímcích se může teoreticky dostavit i uklidnění opírající se o to, že na tom vlastně nejsme ještě tak špatně.
 
Pandemické filmy jako takové jsou přitom v podstatě příspěvky do katastrofického žánru, které mohou nabývat nejrůznějších podob, často jde o thrillery či horory. Nejčastěji skloňovaná hollywoodská Smrtící epidemie s hvězdným obsazením a režií Wolfganga Petersena je děsivá právě v tom, že se snaží být realistická v zobrazování světa, jímž se šíří smrtící virus, a to včetně toho, jak by asi společnost v takové chvíli reagovala. V tomto směru na ni úspěšně navazuje právě výše zmíněná Nákaza Stevena Soderbergha, kterou i zdravotničtí odborníci považují za nesmírně věrohodnou v navozování určitých situací, budování atmosféry šíření strachu ve společnosti i chování individuálních jedinců.
 
Smrtící epidemie přitom není ani zdaleka prvním snímkem pandemického žánru. Mezi jeho téměř neznámé zástupce se řadí např. americké drama Pacific Liner (1939), zabývající se vypuknutím chaosu na lodi kvůli choleře, kterou na ni zavleče černý pasažér. Podstatně známější je noir-krimi Panika v ulicích (1950), v níž se pátrá po zločincích, neúmyslně roznášejících po městě plicní mor. S trochou nadsázky lze mezi film zabývající se nákazou zařadit třeba i Sedmou pečeť (1957) Ingmara Bergmana, jejíž děj se odehrává na pozadí morové epidemie. Ve všech třech případech se však jedná o onemocnění bakteriálního původu, nikoli virového.
 
To, že virové nákazy mohou mít nejrůznější symptomy, dokazují např. filmy Hrozny smrti (1978), v nichž se virus šíří ve víně a mění jeho konzumenty ve vraždící šílence, Cabin Fever (2002), v němž hrdiny napadne virus požírající maso, Potomci lidí (2006), odehrávající se ve světě, kde se přestaly rodit děti, Stalo se (2008), v němž v důsledku virové nákazy lidé ztrácejí pud sebezáchovy a páchají sebevraždy, Slepota (2008), jejíž hrdinové postupně přicházejí o zrak, či Perfect Sense (2011, viz. obrázek), v němž virus postupně obírá své oběti pro změnu o čich, chuť a sluch.
 
Šíření viru může mít mnohdy i metaforický význam, třeba jako poslední krok v rozkladu už tak dost zkažené a „nemocné“ společnosti nebo jako určitá forma božího trestu. Ve filmu Rabid (1977) Davida Cronenberga je virus propojen s falickými motivy (nákaza se začne šířit prostřednictvím bodce, který se vysouvá hlavní hrdince z otvoru v podpaží), ve společensky kritickém paranoidním thrilleru The Crazies (1973) George A. Romera zas hraje roli ve vyobrazení společnosti po válce ve Vietnamu. Zmínit se dají i filmy odehrávající se až po proběhnutí virové nákazy, kdy ve městě přežívá buď jen malé procento přeživších, jako např. ve 12 opicích, nebo jeden jediný člověk, jako třeba ve filmu Já, legenda (2007) nebo v podstatně starším The Last Man on Earth (1964).
 
Speciální kapitolou jsou pak zombie filmy, v nichž virová nákaza mění lidi v oživlé mrtvoly, napadající v touze po lidském mase a mozcích další jedince. V tomto ohledu nelze opomenout již zmíněného George A. Romera a jeho hororovou sérii započatou snímkem Noc oživlých mrtvol (1968), v němž postavy zombies v této podobě představil poprvé (do té doby pojem zombie, související s kultem voodoo, představoval osobu zotročenou pod vlivem omamných látek). Romero zombies zpopularizoval coby plahočící se a sípající bledé mrtvoly, jež symbolizovaly obecně bezduchost a nemyslící lidské masy propadající mimo jiné třeba konzumerismu – viz Romerův Úsvit mrtvých (1978).
 
Po přelomu milénia se ze zombies stala mnohem dravější hrozba, svižně pobíhající a v houfech se pohybující armáda hladových těl se zbytkovou inteligencí. Přelomovými snímky jsou v tomto ohledu 28 dní poté od Dannyho Boylea (2002) a Úsvit mrtvých od Zacka Snydera (2004). Motiv virové laboratoře jako epicentra nákazy pak do žánru vrátila série Resident Evil (2002-2016). Velkým americkým hitem byla Světová válka Z (2013), celosvětově úspěšný byl i jihokorejský Vlak do Pusanu (2016). Ostatně, Jižní Korea má v poslední době virové nákazy v rámci filmových námětů poměrně v oblibě, viz také snímky Vyšinutí (2012) či The Flu (2013). Jako dalšího mimo-amerického zástupce zombie žánru stojí za to zmínit oblíbený panelákový horor [REC] (2007). A že si se zombies jde užít i v komediích (ovšem se stále přítomným motivem smrtelné nákazy) dokazují třeba britský Soumrak mrtvých (2004), americký Zombieland (2009) nebo norský Mrtvý sníh (2009), kde na hrdiny útočí zombie-nacisté.
 
Filmů s tématem virové nákazy je zkrátka obrovské množství, nepočítaje nehoráznou spoustu snímků se zombie apokalypsou. Výše popsaný průřez rozhodně nelze označit za vyčerpávající, leč může posloužit jako zdroj inspirace pro neotřelé filmové zážitky, jež mohou působit zejména za momentální situace mimořádně výživně. Komu by to nestačilo, může si na ČSFD v sekci „Podrobné vyhledávání“ zadat požadovaná klíčová slova alias tagy (třeba „virus“ nebo „epidemie“) a zobrazit si výčet všeho, co může toto heslo nabídnout. Nicméně je pravděpodobné, že řada z vás dá přednost raději nějakému zcela jinému žánru, aby myšlenky na nebezpečné viry a pandemie alespoň na nějakou dobu vyhnala z hlavy.