V paprscích slunce

-4* vyzbrojen zvědavostí jsem se vrhnul do dvou filmů, které by mohli dobře charakterizovat dnešní Severní Koreu - dokumenty V paprscích slunce a Propaganda. Tento dobře ukazuje jak systém, do kterého si nenechají zvenku kecat a občané jsou jen loutky, které se bojí čehokoliv, čímž by se mohli znelíbit a tím pádem být zlikvidováni i s celou rodinou. Zejména poslední nejemotivnější záběr ukazuje, že děti jsou už jako roboti bez vlastního úsudku. Z obou usuzuji, že to bude hodně těžké v Severní Korey něco změnit a hlavně to bude trvat hodně dlouho a ani nevím, jak by měl vypadat výsledek. [ PŘÍBĚH: 0 /// SMYSL: 3 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (22.01.2017)

Je zvláštne, že sa filmárom podaril husársky kúsok a prepašovali z krajiny takýto film o filme bez toho, aby ich zatkli a poslali do väzenia za rozvracanie štátu. Scenár je jedna vec, ale film má asi o pol hodiny viac na scénach pred a po klapke, ktoré úplne menia význam scén a celého filmu. Zosmiešnené je v dokumente takmer všetko, na čom si režim dáva záležať a keby to nebolo viac smutné ako veselé, dal by sa označiť ako komédia. Niektoré scény nám dobre známej socialistickej šedi panelákovej zástavby alebo aj honosnej kvetinovej výzdoby určenej pre veľkého maršala Kim-Čong-una boli podfarbené clivou sláčikovou hudbou, ktorá evokovala melanchóliu, a vtedy mi takmer vyšla slza, že ľudia aj dnes musia žiť v takejto rezervácii. Často som mal pocit, že to snáď ani nie je možné takto oblbovať deti, ale stačilo mi spomenúť si na našu školu pred 30 rokmi a vlastne to bolo to isté len s inými menami, pesničkami a heslami, akurát menej masové, ale to nežijem v žiadnom hlavnom meste. Aj besedy so zaslúžilými vojenskými hrdinami nechýbali, na nich zaspávanie od nudy, a hrdina ovešaný medailami od brady až po kolená. Keď sa to tak vezme, každý režim, niektorý menej, iný viac, potrebuje oblbovať svojich občanov už od detstva rôznymi prostriedkami a film nech nám je varovaním. Záverečný pioniersky sľub cez slzy a vo veľkom detaile je sila. –––– Musíme nenávidět americké bídáky a jejich loutky. –––– To bylo dobré. Zkusme to ještě jednou a radostněji. Nahlas a radostně! (27.08.2017)

Kdepak, tentokrát cenzoři a dohlížitelé drahého vůdce lidu Severní Koreje ani trochu nepotěšili. Je sice evidentní, že některé záběry a mezititulky byly přidány až dodatečně, ale i tak se jedná o trestuhodné selhání, kde bych se vůbec nedivil, kdyby mělo pro některé korejské úředníky velice nepříznivou dohru. Mělo jít o další propagandistický triumf režimu, jenže Vitalij Manskij pojal snímek jako obžalobu diktatury, která je bizarní kombinací orientální despocie a levičáckého totalitarismu 20. století. Nemusíte umět číst mezi řádky a luštit jinotaje, aby vám z toho, co vidíte, bylo hodně nepříjemně a abyste si spočítali, jaký je ve skutečnosti život v Severní Koreji. Manskij klade záběry tak, aby neustále vytvářel jízlivě sarkastický dojem a aby shazoval pompézní fasádu a odhaloval odpudivou podstatu systému. Tomu, co ukazuje, se dá smát, ale z drtivé většiny vám z toho nejspíš bude smutno. Vedle skvělých scén, jako je např. jízda metrem nebo ukázka naaranžovaných "pracovišť" obou rodičů, se ve snímku objevuje řada míst, které se nepříjemně táhnou nebo jsou opakováním už použitých motivů. Proto se nakonec přikláním k pouhým 3 hvězdičkám a 65 % celkového dojmu. (03.09.2017)

I trochu sofistikovanější software by dokázal vytvořit inteligentnější dialogy, než jaké zaznívají ve filmu. Tentokrát ovšem záměr tvůrců funguje. Při opakujících se proklamacích můžeme přemýšlet, co si skutečně ti lidé myslí. Ani sám režisér to netuší. Manskij říká, že vůbec neměl možnost s rodinou mluvit, i když o ní točil film. Severní Korea je země, kde se lidé smějí, jen když musí. Klanění se Kimům a pěstování nenávisti. Kam se hrabe náš komunistický režim, takový výplach mozků jsme tady niky nezažili. (29.04.2016)

Autor měl výhodu, že jen pustil kameru bez scénáře a diváci žasnou. Vidíme pasivní svědectví o obludné manipulaci. Lidové zdravotní rozcvičky, šedivé prázdné ulice, děti, které se učí nenávisti. Nejdřív se u mě dostavil šok, pak smích a nakonec pláč společně s korejskou vyčerpanou holčičkou. Korejští censoři doufejme nepochopili,, že ruský tvůrce netočil propagandu, ale satiru. (03.07.2018)