The Painter and the Thief
Maliarka a zlodej
The Painter and the Thief
The Painter and the Thief
Obsahy(1)
Mladá česká umělkyně Barbora Kysilková žijící v Oslu je zoufalá z krádeže dvou svých obrazů. U soudu osloví jejich zloděje a poprosí jej, aby jí stál modelem pro portrét. Postupně se začne vytvářet zvláštní, těžko uvěřitelný vztah a zároveň vzniká neoddělitelné pouto, které tyto lidské bytosti spojí navždycky. Původně krátký dokument o jedné loupeži se proměnil v mnohovrstevnatý příběh o kreativním procesu, meandrech lidských vztahů, možnosti dostat druhou šanci a smyslu života jako takového. Výjimečný dokument s českou stopou, který nadchnul festivaly, kritiky i diváky po celém světě. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (20)
Snad nejlepší dokument, jaký jsem viděla. Velkou zásluhu na tom samozřejmě má život sám ve formě příběhu dvou lidí, který jim „život napsal“. Ovšem technicky i střihem výborné! A pro společnost v naší české kotlině bude určitě názorné vidět, že se problémy dají uchopit z různých stran, zejména a pro některé našince možná nepochopitelně jemně a pozitivně. Scény z norského vězení ve mě vyvolávaly klid a posléze až touhu po takovém téměř meditačním pobytu. Mají pravdu Norové, člověk, aby dokázal napravit své chyby, musí nejdřív najít sám sebe. ()
Kronika jednoho (zrodem) nepravděpodobného přátelství, u kterého do poslední chvíle není jasné, komu toto přátelství více prospívá, kdo z něj nemanipulativně(!) více těží, komu dává křídla - neblouzněte mi zde tedy něco o stockholmském syndromu, to fakt vypadá jinak! Nicméně, pominu-li, že mně The Painter and the Thief (2020) vrátilo víru v lidský rod (ryzímu přátelství mezi mužem a ženou a mezi příslušníky dvou národů nic nebrání, možnost druhé i třetí životní šance existuje), jedná se o výborně natočený dokument, Benjmanin Ree má fakt talent. Když si vezmeme, nakolik se mu povedlo vyhmátnout silný příběh a - neopouštěje konvence dokumentárního filmu - se formálně přiblížit standardům hraného filmu (dramatický oblouk, flashbacky, paralelní pohledy na tutéž situaci), zaslouží si pro svou tvorbu být dále sledován. A ano, přiznávám, pátou hvězdičku přihazuju za českou stopu, lhostejno, zda se Barbora Kysilková stále identifkuje jako Česka, stačí mně vědět, že z naší krajiny vycházejí talentovaní umělci, se srdcem na pravém místě! 85 % ()
Byť je to časosběr, tak je rozkročený jen přes pár let, takže v celku působí tak nějak... skromně. Na rozdíl třeba od věcí Heleny Třeštíkové nebudete mít ten pocit antické tragédie, kdy se před vámi otevře cizí život v délce - tohle je spíš zpráva o několika podivných letech, kdy se protnuly osudy dvou lidí. Hodně se mi líbilo, že film spoustu věcí nepojmenuje přímo, ale tak nějak na vás mrkne, že je to přesně tak, jak čekáte. V jednu chvíli si třeba říkáte: "Ty vole, kámo, ten její manžel je s tím vším v pohodě?" A pak cut na manžela, jak se tváří tak nějak všelijak, a vede rozvláčný hovor o podstatě vztahu a vy prostě cítíte, že s tím není ani trochu v pohodě. Ale obejde se to bez nějakého přímého pojmenování, což na mě působilo hodně svěže. A teda taky je to celé reklama na život v Norsku, protože jak poznamenal kamarád: "Ty vole, to jejich vězení vypadá líp než moje koleje v Bratislavě." ()
Zaujímavá konfrontácia zlodeja Karla a okradnutej umelkyne Barbory, ktorých spojil jeden zúfalý čin Karla. Kto by to bol čakal, že z toho napokon môže vzniknúť priateľstvo? Barbora sa pre Karla stala akýmsi anjelom a mal skutočne šťastie v nešťastí, že narazil na takú milú a zhovievavú bytosť. Karl bol svojim spôsobom dobrák, akurát sa dostal do akejsi špirály, odkiaľ nie a nie ujsť. Barbora sa mi zdala tak trochu naivná, a vôbec sa nečudujem, že jej priateľ na ňu žiarlil. Čo sa týka dokumentu, bolo to celkom zaujímavé, akurát si myslím, že z tohto mohli pokojne spraviť aj hraný film, keďže epická línia tu bola lepšia ako u mnohých kúskov, ktoré sa dočkali klasického filmového spracovania. 3* ()
Jakkoliv na mě některé bezeslovné scény působily zdlouhavě, je to dokument, který ve mně dlouho dozníval. Jako hyperrealistické obrazy hlavní protagonistky. Na obraze vidíš chcíplou labuť v rákosí, je namalovaná perfektně, přesně až doslovně, proč se tedy zjevnému obrázku vůbec věnovat a prohlížet si ho? Protože v divákovi probouzí mnohem víc, než co na první pohled vidí. Je krásná, trochu znepokojivá, ten obrázek v tobě začne propojovat nitky různých spojení a významů, zadře se ti pod kůži.... I hlavní hrdinové dokumentu jsou na první pohled jednoznační, až klišé - trochu šíblá a umanutá malířka bez peněz a zlodějská smažka. Jenomže nic není tak očividné, jak to vidíme. Pozvolný dokument nás provádí střípky jejich konverzace i bezeslovné komunikace, která se složí do mnohem pestřejšího obrazu, než se prvně jeví. ____ Nemám zájem pátrat, nakolik bylo jejich chování podřízeno dokumentu. I tak je jasné, že ze stovek hodin natočeného materiálu si autoři museli vybrat to, co vyhovovalo jejich záměrům a jiný autor by z toho složil zas jiný portrét. Ale to, co ve finále vidíme, mě uchvátilo. Je to portrét dvou lidí, jejich interakce, jejich snah a jejich traumat a má mnohem větší vypovídající hodnotu, než jen vyprávění o jedné krádeži a nezvyklém přátelství. Protože je to všeobecně platné, všichni máme nějaké rány a všichni bychom na ně chtěli najít lék. Zároveň jde o příběh o umění a jeho síle, o možnosti komunikovat se zdánlivě zcela odlišnými lidmi. A nadto je to neskutečně optimistické vyprávění. Kupodivu. ()
Reklama