Otec

Pochopil jsem režisérovo pojetí o nemoci. Veškeré dění z perspektivy hlavní postavy je vlastně rovněž inovativní v rámci žánru, kdy se divák nestane svědkem slzopudných scén a emocionálních ždímaček. Bohužel je to ale k ničemu, když mne po celou dobu projekce pronásledoval úhlavní filmový nepřítel s názvem NUDA! Přes všechny nezpochybnitelné kvality včetně bravurního Hopkinse jsem se jednoduše vůbec nebavil a ono závěrečné "rozuzlení" mě nechalo zcela chladným. Takže se s poklidem řadím k těm, kteří přece jen dají přednost klasičtějšímu formátu v podobě Still Alice. (04.05.2021)

Bál jsem se, protože tento typ filmů bývá hodně skličující, ale nakonec z toho byla inovativně napsaná a natočená jednohubka s geniálním Anthony Hopkinsem. Podobný herecký Hollywoodský příběh jako měl nedávno Brendan Fraser s Velrybou nebo Mickey Rourke s Wrestlerem. Fantastický film plný emocí, který vypráví tvrdé pravdy, ale my - mladíci - si díky němu můžeme víc vážit svůj čas. Krásná hudba! (25.03.2023)

Depresivní pohled do budoucnosti skoro každého z nás, tentokrát bez robotů nebo jaderného holocaustu. Ani pandemie nebo útok chemickými zbraněmi zde nenastane, přesto by se hrůzou ve mě krve nedořezal. Hopkinsova one man show o stáří nabízí cestu za dobrodružstvím, které nechcete. Plným překvapení, zmatení, sžíraveho pocitu, že jsou všichni proti vám a schovávají vám hodinky. Perfektní dialogy, precizní režie, krásná smutná hudba. (12.04.2021)

„Jak listí ze stromů, myšlenky padají, na zemi vadnou a chřadnou. Marně po lístečcích ruce tvé sahají, nechytíš myšlenku žádnou.“ Zneklidňující, zmatené, děsivé, naprosto přesné. Nechat diváka tápat v ději, udělat mu zmatek v postavách a časové návaznosti scén či flashbacků, zasít do jeho mysli pochybnosti a nejistotu, zda Anne opravdu odjela do Paříže za jakýmsi Paulem? Díky tomu vše vidíme očima Anthonyho, jak se „svět okolo začíná chovat divně“ a přestává dávat smysl. Anthony Hopkins exceluje, ve své nejstrašidelnější roli. Kam se hrabe doktor Lecter, známý pojídač mozků, proti mozkožroutovi Alzheimerovi nemá šanci. OKÉNKO PALIATIVNÍ PÉČE: [][] Pečuješ-li o blízkého, kterému nemoc žere mozkové buňky a jehož zmatená duše už jen bloudí tmou, pomni, člověče: [] I ty jsi hoden lásky. [] Kvůli zapomínajícímu nezapomínej sám na sebe. [] Nelej všechnu svou lásku a empatii do Alzheimer kanálu, je totiž bezedný. [] Nech si nějakou i pro ostatní své blízké. [][] Máme osobní zkušenost v rodině, bohužel. „Bůh zatím lopatou hází na stěnu hrách... a ty se lásko pomalu obracíš v prach.“ [Jablkoň: Odpouštím ti, Rút.] (02.02.2024)

Jedním slovem sugestivní. Dvěma sugestivně sugestivní. A to tak, že se to nezaryje pouze pod kůži, ale hluboko do jedné každé z kostí; a to nejen těch morkových. Z empatických důvodů "must see" edukativní snímek, protože šance, že vás to potká (ať již přímo či v rámci rodiny), je nemalá. Každopádně i filmařsky suverénní záležitost. Jakkoli to nezakryje komorní činoherní kořeny, tak mementovský pohled na stařeckou demenci "z druhé strany", je podán ryze filmově, kdy především střih exceluje málokdy vídaným způsobem. Což beze zbytku platí i o kompletním ansámblu; s životním výkonem Hopkinse v čele. Jeden by papírově od "komorní oscarovky o vztahu dcery s dementním otcem na sklonku života" čekal hořkosladký sentimentální film, co hraje na slzopudné struny, a nikoli děsivě intenzivní existenciální horror. (06.04.2022)