Vracenky

Skoro by se dalo říct, že to je Karel Kachyňa, každopádně snímek je natočený v jeho stylu se zvláštní poetikou v tragikomickém duchu a v černobílém provedení, které má navozovat retroatmosféru. Je paradoxní, že tenhle málo známý snímek, který se objevuje na obrazovce jenom výjimečně, hravě předčí spoustu titulů, které televize cpou do vysílání po pár měsících. Dokonce bych řekl, že předčí drtivou většinu filmů, které se tzv. vyrovnávají s minulostí, protože vznikl těsně v polistopadové době, kdy se ještě nestačilo rozpadnout barrandovské zázemí a jeho tvůrčí týmy. Taky se na něm neprojevuje laciný tématický konjunkturalismus jako u jeho mladších bratříčků. Na léta stalinismu se pohlíží očima dítěte, a tak nevadí ani určité zjednodušení a idealizace. Celkový dojem: 85%. (19.03.2012)

50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. (11.03.2017)

Neprávem polozapomenutý film. Patálie se žákovskou knížkou a hrozba polepšovny - to je jen pár stínů, které visí nad malým Honzou Donosilem, jehož největším problémem ale je, že prožívá své dětství v padesátých letech v Československu. Vtipné, ale i dramaticky mrazivé. Prosba na všechny pedagogy - promítejte to při hodinách novodobého dějepisu. (07.04.2010)

„Trápil jsem se pochybnostmi, zda bude maminka schopna pokousání pedagoga uznat za husitské či nikoliv.“ Ačkoliv nemám z tvorby Jana Schmidta příliš nakoukáno, už několikrát mě svým dílem velmi mile překvapil. Vracenky k mé potěše tento trend následují. Už jen ta kamufláž s rokem výroby, kdy má divák silný pocit, že sleduje daleko starší film, k čemuž nepřispěl pouze ten černobílý obraz, ale především výborně vykreslená atmosféra 50. let (navíc ještě dotvářená dobovými závěry či nahrávkami). Dětsky naivní pohled hlavního hrdiny na tehdejší (často mrazivé) události je jednou z největších devíz filmu a spolu s jeho trampotami dodává do snímku humor (který chutná poněkud hořce, ale zasmál jsem se hned několikrát). Scény jako kupříkladu peripetie s výtahem, kousání na záchodcích nebo „upravování“ učebnic jsou (Honzovy slovy) „epesní“ (podobně jako skoro každá se Suchařípou). Možná se tvůrci filmu nemuseli bát přitlačit na (černo)humornou notu ještě více, ale i tak jsem spokojený. Hodnotím solidními 4*. (06.10.2017)

K VRACENKÁM jsem se dostal zcela náhodou, abych s údivem zjistil, že je to film netušené krásy. Již od prvního záběru mě chytil za srdce a zcela dostal. Tedy bohužel ne zcela bezvýhradně, vadil mi tam - dle mého soudu zbytečný - voiceover hlavní postavy a herecký výskyt některých individuí, které nemůžu vystát (např. Švandová, Vašut; naopak Suchařípa je famózní a všichni dětští herci velmi dobří). Rovněž mi přišlo, že je z filmu příliš znát, že byl natočen na počátku 90. let, a nikoli v době, v níž se odehrává - je to znát třeba z - v podstatě současné - češtiny dětských herců (pusťte si nějaký film z 50. let, abyste viděli, co mám na mysli, když říkám, že se tehdy mluvilo jinak). V jedné scéně dokonce hlavní postava pronese na znamení údivu slovo epesní, což bylo - pokud se nepletu - slovo, které bylo v módě právě v 90. letech, a malý kluk v 50. letech by ho pode mě určitě nikdy nepoužil. Pokud jde o přednosti snímku, VRACENKY mě zaujaly výbornou černobílou kamerou Jiřího Krejčíka a krásnou hudbou Jiřího Šusty, jakož i atraktivními lokacemi staré Prahy a zajímavými prostřihy z archivu Krátkého filmu Praha (mj. o vzniku Stalinova pomníku na Letné či vystavení balzamovaného Gottwalda na Vítkově). Při sledování jsem si vzpomněl na Irenu Douskovou a její knihu Hrdý Budžes, která je VRACENKÁM velmi podobná - i ona staví svou komiku na naivitě dětského pohledu na těžký život za totáče, jen o dvě dekády později. Podobnost mezi oběma díly je dokonce natolik zarážející, až jsem skoro v pokušení se domnívat, že Dousková VRACENKY znala a více či méně přiznaně se jimi "inspirovala". Kdo to ví, odpoví... Každopádně tohle je vážně skvělý film, pokud byste tedy na něj někde narazili, jděte do něho, ručím za to, že nebudete zklamáni. (10.05.2014)