Vracenky

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. (18.11.2014)

Je velmi zvláštní, že film působí mnohem mnohem starší. To není obvyklý způsob natáčení filmů. Až podle určitých herců zjistíte, že je to opravdu z roku 1990. Nejdřív jsem z toho byla rozpačitá, ale humor mě dostal, jemný, nenápadný ale dokonale ironický, který vás fakt rozesměje. Herecké výkony sice nejsou tak úžasné, ale to plně nahrazuje děj. Taky se mi moc líbilo, vidět svět z hlediska "normálně" zlobivého kluka, který ale rodičům připadá na polepšovnu. Zlobit se přece musí, jinak by ten život byla hrozná nuda!:) (04.11.2012)

Pozapomenutý klenot 90. let. Na hektickou dobu 50. let, na všechen ten idealismus, ideologie, náboženství, vykonstruované politické procesy a celkově na děsivě temné období našich dějin je zde nahlíženo skrze malého chlapce a jeho dětský pohled na svět. Trochu zvláštní kombinace, ale ono to funguje. Tíživá atmosféra je prokládána zábavnými zážitky hlavního hrdiny. Již dlouho jsem se takto nedojal a zároveň nezasmál... (14.08.2011)

Ne, toto skutečně není film ze 60tých let. J. Schmidt jen otočil číslovku, a započal novou vlnu 90tých let, která ovšem byla jen takovou vlnkou. Bůh či Stalin? Rus nebo Američan? Dětské vnímání let 50tých, se od vnímání dospělého vlastně ani moc neliší, možná až na dětské hry a fantazie, jinak jsou oba pohledy stejně naivní. Budovatelské nadšení se mění v nejistotu zítřka a následně v silné prozření, které ujistí malé i velké, že šťastná budoucnost je skutečně jen a jen v nás. Nejspíše asi filmový vrchol Jana Schmidta, má v sobě až neuvěřitelně silný kontrast. Téma lepší budoucnosti pro všechny, je na začátku 90tých let více než trefné. Bohužel 23 let poté už jsme i my zažili své kapitalistické prozření. Na rok výroby naprosto jedinečné pojetí. (25.05.2013)