Alchymická pec
Alchemical Furnace
Obsahy(1)
Během prací na posledním celovečerním filmu surrealistického tvůrce Jana Švankmajera Hmyz, na němž se Jan Daňhel podílel jako střihač a Adam Oľha jako kameraman, byli osloveni filmovým producentem Jaromírem Kallistou a režisérem Janem Švankmajerem, aby se skrze dokumentární film pokusili odhalit a zakonzervovat tvořivé procesy, kvasící v útrobách jejich filmové společnosti Athanor. V Athanoru – středověké alchymické peci – však spolu soupeří tři principy: Rtuť, Síra a Sůl. Tím třetím je v tomto případě Švankmajerova osudová žena a mimořádná spolupracovnice Eva Švankmajerová, s níž prožil 45 let společného života, bytost, která, ačkoli zemřela v roce 2005, působí dodnes jako trvalé a vše prostupující hermeticky neoddělitelné agens. Bez její kritické intuice a k permanentnímu osvobozování neustále vybízejícího ducha by Švankmajerova tvorba nebyla kompletní a byla by zcela nepochybně jiná.
Producent a surrealista – jak to jde dohromady? Jsou to spojité nádoby? Dají se obsese, štítivosti, magické myšlení, hry, infantilismus, imaginace a nevědomí, něco tak bytostně tekutého a procesuálního vůbec prodat? Dá se proces tvorby nacenit a zpeněžit? Kde se vlastně bere, jaké je jeho zřídlo? Co je „krutý teror lásky“, tato Kallistova producentská metoda, jak vyextrahovat ze spolupracovníků co nejvíce „sladké“ šťávy? Zároveň měli tvůrci obavy z pověstné uzavřenosti Jana Švankmajera, který až dosud jakoukoli výraznější sebeprezentaci odmítal. Byli však překvapeni, že jim dovolil vstoupit i do značně hlubinných vrstev a laločnatě intimních zákoutí své osobnosti a svého života.
Film nekatalogicky rozkrývá Švankmajerovo dosavadní myšlení a tvorbu, nechce být pouhým shrnujícím dokumentem, ale především živým, imaginativním a hravým situačním filmem. A především ukazuje, že i světová kinematografie může vznikat „na koleně“ a že skrze autentický prožitek magického světa lze možná zvítězit… i nad smrtí.
(CinemArt)
Videa (1)
Recenze (23)
Rozhodně ideální průvodce základy Švankmajerovy tvorby, který pokrývá všechny její důležité fasety od fascinace hmatovostí (prvotním smyslem tak přítomným prakticky v každém záběru od tohoto tvůrce), přes pozoruhodnou recepci Š. filmů v Japonsku, neustálé odkazy na "žravost" konzumní civilizace, až k stěžejním konceptům freudianství (eros a thanatos). Nejvíc mi utkvěla věta, která odráží Švankmajerův vztah k médiu filmu: "Film je typický homunuklus, tj. oživování neživé věci". ()
Alchymická pec mi pár dní po projekci Muže se zaječíma ušima potvrdila, že Šulíkovo vykreslení zestárnuvšího sobeckého umělce přesně trefilo hřebík do hlavy. Starý Švankmajer totiž s Krobotovou postavou sdílí nejeden charakterový aspekt. Oproti tomu je ale Alchymická pec oslavným dokumentem, za čímž nejenže stojí léta důkazů umělcových schopností či jeho pokročilý věk, ale i často odzbrojující upřímnost, často obhajující autorovo neústupné jájínkovství. Tomu se přizpůsobuje i forma dokumentu, kde například nejsme informováni o tom, kdo je tam kdo a jestli tenhle člověk je Švankmajerův filmový producent nebo nějaká stará chytrota od piva. Koresponduje to s protagonistovým vnímáním, kdy divák zkrátka ví, kdo je Švankmajer a kdo jsou ostatní je vole jedno, nezájem. Všimněte si, že kdykoli, jakkoli debilní otázku dostane, tak nám na ní slavný umělec dokáže odpovědět v rozsahu odstavce. Pokud vás to nebude bavit, dejte si panáka kdykoli, kdy ve filmu někdo řekne 'taktilní' nebo 'imaginace' a dobrou noc. Já jsem si celou dobu připadal jak u fotra na chatě a chlámal se, jak jsou si všechny tihle výtvarníci z jednoho období, podobní. ()
Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. ()
Surrealismus žitý. Pozoruhodný dokument o pozoruhodné osobnosti, dost možná mé nejoblíbenější na poli české kultury. Oľhovi s Daňhelem se v tomto dokumentu podařilo inkorporovat Švankmajerovu tvůrčí metodu (reprezentativní jsou zde především velké detaily a asociativní řetězení záběrů) a zároveň dát Mistrovi dostatek času, aby mohl pohovořit o svých stěžejních tématech (taktilitě, fetiších, snech, smrti, civilizačním úpadku, konzumerismu atd.), velké plus si píšu za zpřítomnění Evy Švankmajerové, i Eva musela být nádherná bytost, a Jan jí jistě za mnohé vděčí, je užitečné si v dnešní individualizované společnosti připomínat, že géniové nechodí po světě sami, jejich dílo se zkrátka rodí v interakci (ve filmu se mimo jiné uvádí, že kolektivita je jedním z definičních znaků surrealismu). 80 % [dafilms] ()
Hodně zvláštní pojetí, Švankmajer je nejdříve představen jako nafoukaný sobec, který suverénně tvrdí, že jen surrealismus je invenční umění, že nad něj není. A až pak nám ukáže vtipného, vzdělaného, snivého a hravého muže, kterým bezesporu Švankmajer je. Jako každý, kdo něco miluje, dokáže o svých láskách, surrealismu a ženě Evě dlouho s nadšením vyprávět, pravda o surrealismu vypráví mnohem nadšeněji. Snílek Švankmajer však dokáže být i glosátor, který se suchým humorem dokáže odpovědět i na otázku, proč Japonci stále fotí. Pokud vás zajímá odpověď, určitě se na tento dokument podívejte. ()
Galerie (36)
Photo © PubRes
Reklama