The End of a Priest
Farárov koniec
Režie:
Evald SchormKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jan KlusákHrají:
Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jana Brejchová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Jaroslav Satoranský, Vladimír Valenta, Helena Růžičková, Josefa Pechlátová (více)Obsahy(1)
V jedné malé horské vsi neměli faráře. Děda, bába a mladičká matka s nemocným dítětem v náruči se proto vypravili dolů do města, aby tam novorozence dali pokřtít. V sakristii kostela nalezli kaplana. Téměř násilím ho museli přesvědčit, aby provedl požadovaný úkon. A stal se zázrak – dítěti se ulevilo. Radost a vděčnost vesničanů neznala mezí. Zazněla zde nabídka, aby s nimi kněz odešel do hor, kde je ho víc potřeba. Kdo by tehdy tušil, že jde o pouhého kostelníka, který si převlečen do kněžského roucha zkoušel žehnací gesta? Protože jde o kostelníkovo životní přání, vydává se do hor, kde ho obyvatelé přijímají s radostí. Kostelník probudí v lidech nejen činorodost, ale vede je také k zamyšlení nad životem. Velký souboj však musí svést s místním kantorem, který je ztělesněním licoměrnosti… Námět na svěží komedii s prvky satiry a skrytého podobenství pochází z pera Josefa Škvoreckého. „Jeden má glejt, ale ve skutečnosti to učitel není, druhý glejt nemá, ale kněz to ve skutečnosti je.“ Tak charakterizoval Josef Škvorecký hlavní postavy filmu, který v roce 1968 natočil režisér Evald Schorm s Vlastimilem Brodským, Janem Libíčkem, Janou Brejchovou, Helenou Růžičkovou, Zdenou Škvoreckou a Josefou Pechlátovou. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (109)
Fantastičtí Brodský a Libíček. Kontrast víry kostelníka a "rozumného" uvažování učitele. Myšlenky, že ušpinit si ruce pro blaho všech přeci není nic špatného, nebo si je ušpinit jen trochu, nebo si je ušpinit a pak říct, že jste to tak vlastně nechtěli, jsou stále aktuální a měli by být ukazovány jako varování před totalitou a "všeobecným" blahem. ()
Pokud bych měl jakkoliv charakterizovat osobnost Evalda Schorma, bylo by to filmem Farářův konec. Tam jsou všechny Evaldovy hodnoty, poselství a symbolické obrazy s lidským srdcem citlivě natočeny v jedno silné podobenství. Miluju tento film. Scénář napsal spolu s autorem stejnojmenné knihy Josefem Škvoreckým, kde pár detailů pozměnil, nicméně kniha je stejně dobrá jako film. Co ale naplat, tohle soudruzi nemohli překousnout a tak snímek okamžitě stáhli do trezoru, idioti! Ten film má v sobě duši Evalda Schorma, já ji tam opravdu cítím, takový režisér a člověk byl a je nenahraditelný. Bróďa, Jan Libíček, Jana Brejchová. Obsazení jakékoliv role či roličky je unikát. Nejvíce si vždycky užívám scény s babičkou v podání Josefy Pechlátové, to je totální nářez!! Když hraje s farářem karty : "Ale babičko, šetřte znamení kříže" "Ale co, dokavaď voni sou se mnou, jinak se na mě každej vysere, dvacet! Už jim ani pánbůh nepomůže". "Voko". "No sakra, voni to ale hrajou, no Honza aby zase šel pro nový pětníky. Tak a teď vo televizor!" "No tak to snad ne babičko". "Ale jo, stejně ty programy tam stojej za hovno!" "No tak to už hraničí s neřestí babičko, tady si vemte všechno zpátky, já se neobohacuju karbanem, já jsem kněz!" "Voni sou kněz? Za všechny prachy!!" :D :D. Farářův konec je pro mě srdcovka a jeden z nejlepší českých filmů lét šedesátých. ()
Farářův konec je neuvěřitelně silné filmové podobenství, jemuž může z diváckého hlediska asi nevíc ubližovat jeho jistá "experimentálnost". To slovo píšu v uvozovkách, protože spíše než o snahu experimentovat tu zjevně šlo o snahu nezasazovat film do konkrétních reálií. Ani v roce 1968 přece nebylo úplně možné natočit syrový kritický film z komunistických padesátých let. Navíc to Schormovi umožnilo pracovat s tématem frašky, s divadelní nadsázkou a ještě k tomu skvěle rozehrát řadu paralel biblického textu. Přesto je nutné říci, že je to tak trochu z nouze ctnost a že je to na filmu poněkud znát... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, kinej, Radek99,Matty, Pohrobek... ()
Film by se dal brát jako poměrně zdařilá crazy komedie. Jenže film má v sobě i něco víc než pouhou taškařici. Těch narážek a zesměšnění je tu přespříliš. Vlastimil Brodský jako dobrosrdečný kostelník a farář diletant v jedné osobě; Jan Libíček jako na oko dobrotiví, jinak však ctižádostivý a nepřející učitel-nekňuba. "Souboj" těchto dvou mužů zasazen do vesnice kde neřest jen kvete. Kdo dokáže změnit povahy lidí? Kněží či světská moc? Co je pro svět důležité pokrok či porozumění? A je chybou dělat něco, na co nemám, když to přeci jen myslím dobře? Dokáže vyvést nás na světlo nový Mesiáš? ()
Galerie (9)
Zajímavosti (18)
- Vtedajší farár pustil filmárov aj do kostola v mieste natáčania, ale potom ho museli znova vysvätiť, lebo pomocní robotníci totiž jedli zavináče na oltárnych schodoch a nevhodne sa bavili o krátkych sukniach Jany Brejchovej (Majka). (Raccoon.city)
- Posledním natáčecím dnem byl 20. 8. 1968, den před vpádem sovětských vojsk. Jelikož zbyl filmový materiál, byl použit na dokumentaci události. Film si poté odbyl premiér a následně byl na dvacet let „umístěn do trezoru“. (carott)
- Recenzentka významného newyorského týždenníka považovala učiteľove (Jan Libíček) najpustejšie partajné frázy za citáty Čechova. (Raccoon.city)
Mám rád konfrontační humor s vhodnou dávkou životně prozíravé moudrosti, to Farářův konec dokonale splňuje. V prvním plánu chce bavit, ve druhém si s ironickým nadhledem vychutnává paradoxy doby i zdánlivé absurdity každodenního společenského života. Na věci pohlíží z více stran, následně je zlehčuje, zpřevrací a vynalézavě si dobírá realitu. Laskavá osudovost za přispění předurčené jízlivosti laškuje s každou neřestí a pokušením. Záblesky společenské sebereflexe odráží nespokojenost, nebouří v kritice, ale v hrátkách paradoxů. Antinomie protikladů je strhující ve svém postupném dávkování, alegorie dodávají rozporu osobitou podobu a konec je již plně v režii cynické krutosti života a jeho poslání. Hlavní postavou elegantní a životně smutné taškařice a reflexnímu odrazu života je kostelník Albert (vynikající Vlastimil Brodský), samozvaný vesnický farář. Jeho poznávacím znamením je tolerantní smířlivost, vychází z pohodlnosti i osobní nedokonalé zkušenosti. Role v masce se stává posláním, nedostatky v odstupu zlidšťují a chlácholí. Póza a dokonalé lidské vžití do role hry je podstatou skutečnosti i nadějnou vizí budoucnosti. Druhou polohou autority života je vesnický kantor (skvělý Jan Libíček), samozvaný lídr obce a budovatel světlých zítřků. Když osobní ambice přesahují schopnosti a charisma, stává se pokroková snaha se skrytou mocichtivou podstatou záludnou a nepředvídatelnou pro všechny lidské bytosti v širokém okolí. Uraženost a zneuctění osobních zásluh buduje budoucnost i proti všeobecné vůli a ochotě. Hrozí, mstí se a s překvapením pozoruje drolící se přeludy mámení a vlastní zodpovědnosti. Hlavní ženskou postavou je Majka (dobrá Jana Brejchová), lehkomyslná utěšovatelka osamělých mužských duší a těl. Bezprostřednost je odzbrojující i kontraproduktivní. Výraznou postavou je svébytná babička (velmi pozoruhodná Josefa Pechlátová), nemohoucí stařenka. Znuděna osamělostí se hystericky dožaduje pozornosti. Zde vzal Troška svůj vzor do Slunce, sena, a nelze se mu divit. Důležitou postavou je Bílý biskup (velmi dobrý Martin Růžek), světská spravedlnost v podobě šokované autority duchovního směrování a víry. Symbolickou postavou je Jan Páně (velmi zajímavý Václav Kotva), slaboduchý vesnický prosťáček. Představitel bezmezně oddané víry v horlivosti vše vidí v předurčenosti a očekávání konečné spásy. Z dalších rolí: žárlivá a nedočkavá nevěsta Anna (zajímavá Zdena Salivarová-Škvorecká), její bránící se nastávající Toník (velmi zajímavý Jaroslav Satoranský), typicky ovlivnitelný vesnický hospodář a Annin otec (Vladimír Valenta), jeho manželka (sympatická Helena Růžičková), doprovázející Černý biskup (Gueyu Cheick), symbol absurdní tragikomedie života vandrák Lojza (pozoruhodný Vladimír Jedenáctík), bedlivě sledující a na vše připravený policejní hejtman (zajímavý Jiří Lír), principál svérázné pouťové atrakce (příjemný Pavel Bošek), jednoznační a strach nahánějící pozorovatelé (zajímaví Jiří Hartman, Pavel Landovský, Karel Bělohradský a Petr Kopřiva), či s kostelníkem nespokojený farář (Jiří Roll). Farářův konec není čistokrevnou společensko-politickou satirou, sarkasmus je prostředkem ke zvýšení účinku protikladu. Zábava je uvážlivě cynická, neslibuje, pouze poodhaluje a vysmívá se. Zaslepenosti ničíme sami sebe navzájem. Morálka společenská v císařových nových šatech. () (méně) (více)