Last and First Men

Jako příběh o poslední civilizaci na Zemi z doby hodně vzdálené budoucnosti to má něco do sebe, i ve spojitosti s tou přesně se hodící hudbou. Vizuál se mi líbil taky, ale asi tak 15 minut, pak se to samé repetitivně ukazovalo stále dokola až do samotného konce, takže v tomhle směru mi ten film přijde poněkud odfláknutý. Přitom na vizuálu to má stát, forma zde přebíjí obsah, tak bych čekal, že ten vizuál fakt bude stát za to - a přitom se obrazově vyčerpal docela rychle. Nějaké poselství tohoto filmu však nedokážu brát moc vážně. Než mě odsoudíte, tak chvíli počkejte, já to vysvětlím. Už od první scény je to zjevně ekologicky zaměřené, hlas Tildy Swinton coby člena téhle hodně budoucí civilizace sem tam mluví o tom, jak potřebují něco sdělit do minulosti a ačkoli tam je pár opodstatnění hodných krátkých sdělení, většinou to souvisí jen s tím, že zanikne Slunce a pohltí Zemi. Přitom to není nic, čemu bychom mohli zabránit ať už bychom se snažili sebevíc i v současnosti, kdy je tahle událost ještě hodně, hodně vzdálená. Nicméně stejně si myslím, že by to mohlo dost dobře fungovat, ale spíš jako středometrážní film, o 35 minutách maximálně. Takhle to je sice zajímavý experiment s určitými klady, ale nefascinoval mě, neokouzlil a ani ho nemůžu označit jako bůhvíjak povedený... Slabé 3* (12.12.2021)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 46: ISLAND: Můžou za to pandemická omezení v době vzestupu COVID-19, že se v roce 2020 roztrhl v rámci sci-fi žánru menší pytel s filmy ve stylu pouhé série vizuálních výjevů doprovázených jedním hlasem? Nedlouho po rumunském The Astronaut of God, jehož vizuální stránku tvořily z 90% vesmírné scenérie, vidím tento islandský počin, jehož tak 98% obrazové stránky pozůstává výhradně ze statických zoomovaných černobílých záběrů na různé stavby a tahle video-fotografická prezentace tu pak tvoří doplněk k něčemu zvukovému, co připomíná ospale přečtenou audioknihu přerušovanou ještě víc monotónními hudebními tóny. Případná atmosféra této podívané žel na mě nefungovala, vzhledem k tomu, že tu nedojde ani snad na jediný pokus o její vyvíjení. Prázdnem oddělované kousky příběhu, čtené k absolutně nesouvisejícím obrázkům, na mě případným poselstvím v tomhle podání rovněž nepůsobily. Dávám jednu hvězdičku za více pěkných záběrů a nějakou tu zaznělou myšlenku. Jinak mi u tohoto snímku včera večer došlo, že doba, kdy jsem oceňoval podobné experimentální filmy, už zřejmě skončila, pokud se u mě vůbec někdy plně konala. Z tohoto druhu artových filmů ve stylu dokumentární videoeseje o naší planetě určitě stokrát víc doporučím Reggiovo Koyaanisqatsi. [30%] (05.09.2023)

Kdyby tento film měl být způsob, jak nás zkontaktovali poslední lidé z budoucnosti, tak by to asi moc nefungovalo. Většina lidí by u toho asi usnula. Je to takovej ten typ filmu, u kterýho se dá dělat i něco jinýho. A to jsem taky dělal, protože koukat na to byl trochu ztracený čas - černobílé obrazy betonových geometrických objektů a ponuré krajiny se po chvíli okoukají a vizuální stránka mi přišla úplně zbytečná. Ale může to klidně dobře posloužit jako uklidňující relaxační hudba, klidně i s tím komentářem. A ten je hodně sci-fi, obdivovat se dá představivost Olafa Stapledona, který už v toce 1930 měl takhle rozvinuté fantastické myšlenky. Hlas a přízvuk Tildy Swinton zní taky docela futuristicky, hlavně v kombinaci s dost složitým anglickým jazykem, se slovy, která se často nevyskytují. A pak je tu Jóhannssonova hudba, která jediná mě úplně odvařila. Né že bych byl nějakej fanda ambientu, ale jako podkres k čemukoliv je to sen. K čemu ale pak obraz, když by mi stačil zvuk? Jako filmové dílo proto hodnotím takhle nízko, protože mít super audio a zbytečné video, to je špatnej mix. (03.03.2022)

Žalm za lidsky druh. Stapledonova úvaha (předčítá jako vždy děsivá Tilda Swinton) o naší budoucnosti je zkrácena díky Jóhannssonově podmanivé hudební složce na délku jednoho CD. Promítaný booklet z fotek uhrančivých bosenských památníků druhé světové války dotváří vzestupu a pádu lidské rasy vhodné pozadí. Silný zážitek. Rád bych ho někdy viděl v kině. Telepatická komunikace se stala tak nespolehlivou, že jsme se museli vrátit k archaické formě vokální symboliky. (15.09.2021)

Snímek Last and First Men je v prvé řadě exhibicí kameramanských schopností Sturly Brandtha Grøvlena (Chlast) a skladatelského umu Jóhanna Jóhannssona, teprv v druhé řadě je pak narativním dílem. Nic proti ničemu - během projekce jsem se cítil hypnoticky pohlcen audiovizuálem, ale že bych na to zpětně vzpomínal jako na komplexní divácký zážitek, to říct nemohu. Jsem v každém případě rád, že jsem si mohl tohle dílo užít v prostředí technicky vybaveného kinosálu, ona by totiž projekce doma z hlediska limitovaného obrazového a zvukového vybavení v tomto případě postrádala veškerý smysl. [KVIFF 2021] (14.09.2021)