Král komedie

Scénář: Paul D. Zimmerman .. Nesmál jsem se komediálnímu Veličenstvu, což však rozhodně nebyl cíl filmu, ale bavil jsem se slušně. K vyšším metám mi však příliš vadila postava, kterou hrála Sandra Bernhard, byla v podstatě zbytečná a neskutečně otravná. Také únos mi přišel celkem přehnaný a moc jsem tomu aktu nevěřil, ovšem do výsledné myšlenky nakonec jaksi taksi zapadl. A ta myšlenka nebyla vůbec špatná, jen mohla být lépe/jinak podána. (02.04.2007)

Martin Scorsese ve svých filmech většinou ukazuje nezáviděníhodný osud člověka, který převyšuje své okolí a potýká se s problémy vlastní seberealizace a smyslu svého konání (Zuřící býk, Poslední pokušení Krista). Podobně rád Forman vypráví o géniích nepochopených svým okolím (Amadeus, Muž na měsíci). Kam se ale poděl příběh mnohem častější, obyčejnější a nám všem mnohem bližší? Kam se poděl příběh nenadaného, ale zoufale o svém talentu nepochybujícího, individua, které by hrozně rádo dostoupalo svých vysněných výšin? Napadá mě snad jen Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna. No, pochopitelně. Režiséři samozřejmě točí o tom, co je zajímá, trápí, a k čemu mají blízko. A kdyby jim skutečně scházel talent, nikdy bychom se s jejich díly nesetkali, anebo pokud jim talent opravdu chybí a oni se nějakým omylem dostali až za kameru, zase si tento nedostatek rozhodně neuvědomí a ani je nenapadne, aby se něčím takovým zabývali. Proto jsem s nadšením přivítal Krále komedie, když jsem vycítil, že by mohl tento problém řešit (Přece jenom myslím, že jsem dosáhl sebeuvědomění alespoň na úrovni Gavrily Ardalionoviče). Scorsese si však ze mě a z podobných průměrných nýmandů škaredě vystřelil a ukázal, že když ne komik, alespoň psychopat může být každý. Stokrát mu za to hanba!!! (25.12.2004)

Martin Scorsese zase jednou totálně přestřelil a vsadil karty na děj, který má kritizovat mediální sílu v Americe. To se mu v mých očích nepovedlo a Robert De Niro je chvílemi skoro až k smíchu (bohužel v místech kde to pravděpodobně moc nechtěl...). Jako herce ho mám velmi rád, ale tato role mu nesedla tak přirozeně jak se snaží tvrdit. Postava jeho pomocnice je lehce stupidní a hraje jí neskutečně ošklivá osoba, což pravděpodobně byl účel, ale při pohledu na ní jsem měl chuť přepnout program. Celkově krom De NIra snad ve filmu není kvalitní herec, vše vypadá až moc uměle a postavy jsou chvílemi schopny riskovat až moc. Je to velké zklamání a dlouho jsem se rozhodoval mezi 2 a 3*, ale film mě nerozesmál, ani mě nedonutil na jeho téma přemýšlet a už vůbec jsem neměl pocit, že pokud odejdu na wc přijdu o půlku života... (07.03.2007)

Tak trochu jiný Scorseseho snímek s tradičně nezapomenutelným (a opět zcela jiným) De Nirem v roli neúspěšného stand-up baviče ve středních letech. Scorsese zdatně kombinuje výplody Pumpkinovy psychózy s realitou, takže se ani nedivíte, proč je Robert tak skálopevně přesvědčen, že je s televizní celebritou velký kamarád. O ději nemá smysl mnoho prozrazovat, ale nejde v něm pouze o nahlédnutí do zákulisí televizního showbyznysu, jak by se mohlo zpočátku zdát. Pokud si k snímku v poněkud zmatečném začátku najdete cestu, tak výsledek nezklame. A ještě vám bude v hlavě nějakou dobu vrtat nádherný "happy-end". (11.01.2007)

Pumpkin? Pipkin? Putkin? Papkin? Robert Pupkin. Muž, který chce být slavný. Komická figurka, ze které mrazí. Scorseseho první výlet do komediálního žánru končí dříve, než se ke komedii vůbec dostane. Jedině tak může na život ve stínu amerického showbusinessu hledět s nezlehčujícím satirickým odstupem a vlastně brát komedii podobně vážně jako Pupkin. Neexistence odstupu, schopnosti nahlédnout své chování zvenčí, na druhou stranu představuje Pupkinův hlavní hendikep. Je příliš pohlcen svou rolí a veškerou realitu vnímá jako televizní show, v jejímž středu pochopitelně stojí on sám. Téměř až do kriminálního dramatu, ale stále s mimořádným citem pro starý dobrý slapstick (jehož styl ocení zejména fanoušci Jerryho Lewise), je situace vyhrocena poté, co Pupkin začne do svých vzdušných zámků zatahovat také druhé. Neodhadnutelnost jeho chování tím přechází od své komediální funkce k funkci thrillerové, namísto humoru vytváří napětí. K prolnutí obojího dochází během Pupkinova královského večera – jeho komediální vystoupení je ve skutečnosti přetavením velmi traumatizujících zážitků z dětství do líbivější podoby (podobně terapeutickou úlohu plní stand-up výstupy Jakea La Motty v Zuřícím býkovi). Chtěl nám Scorsese sdělit, že na tomtéž, na skrývání vážného za frašku, stojí celý televizní průmysl? Nebo ho zaujal především příběh muže tak silně toužícího dostat se na seznam, že mu nakonec nezáleží, bude-li na něm navždy zapsán jako cvok? Muže, který se definuje skrze hvězdy a vlastní identitu tím ztrácí? Odpovědi bych hledal hlouběji pod povrchem než ve filmech, které z legrace vědu nedělají. 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Djkoma, Oskar, Legas, dzej dzej (27.08.2012)