Woodstock

„Wanna take you higher!!!“ Že som sa nezúčastnila, mi vôbec nevadí. Kolosálny a senzačný director´s cut som prosím skonzumovala, ako by som tam bola- kráľovsky som si pochutnala, nič mi nechýbalo a to úplne najrelevantnejšie- ešte ako som si zatancovala! Síce ma mrzí, že som neokúsila jógu od toho príma týpka a „osvieteného“ inštruktora 2v1 a nedostala sa do tej echt katarzie, ale skoro, skoro, vážení:). Jo, jooo, ja ešte stále mľaskám! 90% (23.11.2008)

Plán byl 50 tisíc lidí. Realita podle odhadů 10 krát vyšší. Úžasný pohled na konec 60. let, kdy se uskutečnil možná vůbec nejmasovější festival v dějinách. Těsně před nástupem Richieho Havense byla dostavěna stage. Lidé bourali ploty, přijížděli v takovém počtu, že se ředitelé festivalu rohodli jej udělat zadarmo! 3 a půl hodinový dokument se dá rozdělit na dvě části - hudební a tu dokumentární. Můžeme vidět skvělá vystoupení právě Havense, The Who, Janis Joplin a na závěr Jimiho Hendrixe. Ta dokumentární zahrnuje rozhovory s návštěvníky, vypořádání se s téměř žádnou obživou, nabízí pohled na totální chaos, koupání nahé "květinové" mládeže a všudypřítomné bláto. Doporučuju všem milovníkům rockové hudby! (22.01.2013)

K tomuhle dokumentu prostě není moc co dodat. Kromě toho, že má naprosto skvělý střih a práci s více obrazy najednou, tak je to především nádherný záznam toho, jaká byla doba a jaká byla její hudba. Ta hudba je pořád úžasná a ty hodnoty... pořád se na ně kašle. Rebelství moc nepomohlo, ale můžeme doufat, že se někdy ještě jednou něco podobného podaří. (22.07.2015)

Kdyby se natočené materiály sestříhaly o pár let později, celý film by vyzněl úplně jinak. Roku 1970 se naštěstí za přispění Mihaela Wadleigha, Thelmy Schoonmaker a půl miliónu lidí povedlo zachytit atmosféru let šedesátých tak, jak nikdy předtím. Jeden z nejslavnějších finančních festivalových průserů se tak přetavil v dokonalou generační výpověď obohacenou krátkou exkurzí do světa chemických záchodků. (29.09.2009)

„Why can't we have eternal life, And never die ... Never die?“ Někde mezi nebem a peklem se octli účastníci třídenní oslavy hodnot, které tehdy pobuřovaly a dnes přijdou mnohým k smíchu. Vytvořili si autonomní město uvnitř města, s vlastními pravidly, s vlastním pohledem na svět. Všichni na krátký čas všechny milovali a všem ochotně pomáhali. Nicotné hygienické podmínky nikoho netrápily. Všudypřítomné drogy také ne. Hnutí hippies mne odjakživa fascinuje a ačkoliv jej z nám jen z třetí (ale spíš ze čtvrté nebo páté) ruky, během sledování Woodstocku jsem měl velmi intenzivní pocit, že nic víc „hippie“ v životě neuvidím, neprožiju. Přítomní filmaři (mimo jiné také Martin Scorsese, Thelma Schoonmaker, George Lucas) odvedli skvělou práci. Z úsilí o co největší množství různých úhlů pohledu – ve smyslu názorovém i vizuálním – vznikl dokument dlouhý, ale přitom tak zábavný, že si přejete, aby byl ještě delší (viděl jsem DC). Aktérům monstrakce je vždy nadržováno v zájmu více ohromujícího zážitku. Vím, že to vyzní stejně naivně jako hesla tehdejší mládeže, ale po ty skoro čtyři hodiny jsem tam vážně BYL. Seděl na rozbahněné zemi, vdechoval marihuanový kouř, celým tělem vstřebával úžasnou, neskutečně procítěnou hudbu z pódia. Proč už dneska nikdo nehraje s podobným zápalem? Doba se změnila a já konečně vím, do které dekády bych cestoval, mít tu možnost. 90% Zajímavé komentáře: Karlos80, Morien, tangerine1 (17.07.2009)