Woodstock

Woodstock nebyl první rockový festival v dějinách, ale pořád ještě šlo teprve o dva roky starý fenomén a přes 400 tisíc lidí byla do té doby (a dlouho potom) zdaleka největší návštěvnost na podobné akci, nemluvě o tom, že organizátoři počítali max. s polovičkou. Čili i kdybychom nechali stranou všechny ideologie, lásky, Vietnamy a drogy, už jenom sledovat, jak lidi, pořadatelé, muzikanti i místní obyvatelé ještě nejsou ve svých rolích tak docela zajetí a jak jim postupně docházejí rozměry toho, čeho se právě stávají součástí, je podívaná až dojemná. Výsledkem mohla být buď masová tragédie (při všem bohužel oprávněném nadhledu nad naivitou hippies, představme si takovou situaci dnes!), nebo tenhle svého druhu zázrak, jehož svědkem být je i po letech pořád po čertech povznášející pocit. — Muzika: Nebudu se pouštět do nářků nad tím, proč už dneska takhle nikdo nehraje, je holt jiná doba; já jako dítě oné doby (skoro bych býval mohl být tím miminem, co se narodilo ve zdravotnickém stanu během jednoho z koncertů, ale nakonec jsem byl do tohoto světa vržen až dva dny po skončení festivalu a o kontinent dál) se v její hudbě cítím skvěle; ač zdaleka nejsem bezbřehým obdivovatelem všech účinkujících, ani téměř čtyři hodiny režisérského sestřihu mi po hudební stránce nestačily, chtěl bych ještě, ještě. — No a pak je tu způsob, jakým to celé Wadleigh a jeho parta převedli na plátno. Koncept s děleným obrazem považuju za báječný a taky do mrtě využitý – jednak je to na mnoha místech výtvarně nádherná podívaná, jednak se tím povedlo přenést na diváka pocity návštěvníka festivalu, jehož smysly jsou bombardovány ze všech stran úplně stejně a taky neví, kam koukat dřív, aby mu něco neuteklo. Nic, co by bylo bližší fyzické přítomnosti na místě, si neumím představit. Čili: Kus důležité a zajímavé historie, kus skvělé muziky a kus báječné filmařiny. U mě za plný počet. (08.07.2013)

"Upozornění, které teď řeknu, můžete brát s rezervou - teda, že hnědé LSD, které tu koluje, není nijak zvlášť dobré." Nepatřím mezi ty, kteří touží po třídenní zfetované bahenní koupeli a podobných vymoženostech, ale jsem fandou rockové muziky, takže mou absenci na Woodstocku omlouvá pouze to, že se festival neprozřetelně konal rok před mým narozením. Když už jsem tam tedy nebyl, tak musím ocenit geniální předtuchu, která vyslala dokumentární kameru na akci, jejíž budoucí legendárnost nebylo snadné vytušit. Díky tomu jsem tedy mohl být u všeho podstatného od začátku do konce, sledovat reakce domorodců, diváků i účinkujících a nechat na sebe dopadnout vlnu neakademického nadšení z hudby z pódia i reakcí sjetých návštěvníků. Jednu hvězdu však musím ubrat za to, že se občas na pódiu vyskytla kapela, která mé uši nepřesvědčila o své jedinečnosti. (14.04.2016)

Dokument mě bavil v částech, kdy šlo vážně o dokument a ne hudební záznam interpretů. Takoví Ten Years After jsem nakonec přetočil, protože to bylo děsný. Jinak to bylo na můj vkus až příliš dlouhé (director's cut) a docela uměle natahované. Kamera a střih nicméně super! Dnešní dokumentaristé by se mohli učit. Byl bych pro více výpovědí návštěvníků či lidí z okolí. Každopádně Woodstock jako takový je dnes pojem a to zcela zaslouženě! Ta atmosféra, ti lidé... Super doba. (03.09.2017)

Dokument, který přinesl pohled na jeden hudební festival opravdu z každé strany. Jednak přišlo mnohem víc lidí než se čekalo a tím pádem se řešili problémy s jídlem, toaletami, ubytováním, vodou. A pak se festival odehral v době protestů proti válce do Vietnamu a povinným odvodům. Jeden z obyvatelů blízkého městečka, když dostal možnost se vyjádřit k festivalu, začal kritizovat fakt, že mladí lidé živelně přespávají na poli. Na to mu kolemjdoucí připomněl, že to je jako ve Vietnamu a proti tomu by měl také protestovat. Pán zůstal zmatený, protože takovou paralelu si neuvědomil a zjevně nechtěl na záznam kritizovat vládu. No, ale právě takové konfrontace festival poskytl, aby i do malého městečka přinesl čerstvý vítr informací. Ostatně mladí lidé zmiňovali, že nepřijeli jenom za hudbou, chtěli zažít něco jiného. A to se jim zjevně povedlo a určitě na svoji účast tam vzpomínali celý život. Jinak hudba je velmi zajímavá. Jimi Hendrix zahrál americkou hymnu tak, že zněla jako letecký útok, Joan Baez a další zahráli protestní písně. Objevili se i zpěváci a kapely, kteří byli populární v té době. Umělecky působivé je i rozdělení obrazovky na dvě i tři části. Při sledování tohoto dokumentu si člověk uvědomí, že něco podobné by v současné America nebylo možné zorganizovat. Nakonec všichni otázaní chválili mládež, že je mile překvapila, protože v očích starší generace to byli všechno zdrogovaní ztracenci, což se nepotvrdilo. (01.11.2015)

Aká škoda že tak nádherne hnutie a kultúra akou boli Hippies zanikla. Ich pohľad na svet a názory boli úplne mimo dnešného materialistického sveta. Obdivoval som ich aj obdivujem, tento viac ako 3 a pol hodinový dokument pri ktorom som sa ani na chvíľu nenudil mi ukázal akým nádherným zoskupením Hippies boli. Pri takej mase ľudí ani jedna výtržnosť, žiadne problémy nič, keby si svet s ich odkazu vzal len kúsok žilo by sa o poznanie lepšie. Inač nieje tu čo vytknúť, akúrat som sem tam zaregistroval dosť hlúpe výroky nad ktorými som sa pozastavoval ale ta hudba kôli ktorej som sa na zastávke zvanej Woodstock zastavil všetko vynahradila a mňa (hlavne vystúpenie božského Jimiho Hendrixa) vtiahlo do tej atmosféry a extázy. 90% (06.04.2010)